Časová osa

Římský filozof, státník a teoretik hudby.

Pocházel z vlivného římského rodu; brzy osiřel a vychoval ho senátor Symmachus, jehož dceru si později vzal. Ovládal latinu i řečtinu, překládal a komentoval Platóna, Aristotela i Nikomacha a chtěl latinskému Západu zpřístupnit řecké vědění. Za vlády krále Theodoricha se stal konzulem a kolem roku 520 správcem královského dvora (magister officiorum). Roku 523 byl obviněn z velezrady, uvězněn v Pavii a popraven; ve vězení napsal Útěchu z filozofie, jedno z nejvlivnějších děl raného středověku. Pro dějiny hudby je zásadní jeho učebnice De institutione musica, součást zamýšleného úvodu do čtyř matematických věd (quadrivia). Zavedla trojí dělení hudby na musica mundana (harmonie vesmíru), musica humana (soulad těla a duše) a musica instrumentalis (znějící hudba) a stala se základem středověké hudební estetiky.

Byzantský hymnograf a skladatel, jáhen.

Narodil se v Emese v Sýrii v židovské rodině a byl pokřtěn jako dítě. V Bejrútu přijal jáhenské svěcení a za císaře Anastasia I. odešel do Konstantinopole, kde sloužil v chrámu Hagia Sofia. Podle tradice kolem roku 518 při noční vigilii svátku Narození Páně zazpíval svůj slavný kondak k Narození Krista, dodnes pokládaný za jeho mistrovské dílo; ještě ve 12. století jej zpívaly sbory při císařských hostinách. Byl nejvýznamnějším autorem kondaků své doby a patří k ústředním postavám rané byzantské hudby; bývá nazýván „Pindarem rytmické poezie“. Tradice mu připisuje přes tisíc hymnů, z dochovaných je za pravé pokládáno kolem šedesáti. Pravoslavná církev jej uctívá jako patrona hudby.

Papež (590–604), církevní učitel.

Pocházel z římské patricijské rodiny, vystudoval práva a po roce 570 zastával vysoký úřad ve správě Říma. Brzy však zvolil církevní dráhu: zakládal kláštery, v letech 579–586 byl papežským vyslancem u císařského dvora v Konstantinopoli a roku 590 byl zvolen papežem. Pečoval o chudé, vyslal misii do Anglie, reformoval liturgii a patří ke čtyřem velkým latinským církevním otcům. Středověká tradice mu připsala vznik liturgického zpěvu, který po něm dostal jméno gregoriánský chorál. Nejstarší takové připsání však pochází až z jeho životopisu od Jana Diakona z roku 873; chorál, jak jej známe, vznikl splynutím římských a franských prvků v říši Pipina a Karla Velikého.

Hispánský učenec a encyklopedista, sevillský arcibiskup, církevní učitel.

Pocházel ze zámožné a vzdělané rodiny; po smrti rodičů o něj pečoval starší bratr Leander, sevillský biskup, po němž kolem roku 600 převzal biskupský úřad. Podílel se na přechodu vizigótských králů od ariánství ke katolictví, svolal synodu v Seville (619) a předsedal koncilu v Toledu (633), který biskupům uložil zakládat školy. Proslul jako encyklopedista: dvacet knih jeho Etymologií shrnulo vědění antiky a zachovalo výňatky z mnoha jinak ztracených spisů. První tři knihy pojednávají o sedmi svobodných uměních, mezi nimiž měla místo i hudba. Až do 12. století, kdy se začaly šířit překlady z arabštiny, zprostředkovávalo jeho dílo Západu to, co se vědělo o Aristotelovi a dalších řeckých autorech. Bývá nazýván „posledním učencem antického světa“; roku 1722 byl prohlášen učitelem církve.

Anglosaský benediktinský mnich, učenec a historik.

Od sedmi let vyrůstal v klášteře v Monkwearmouthu a většinu života strávil v sesterském klášteře v Jarrow studiem, výukou a psaním; jáhnem se stal v devatenácti a knězem ve třiceti letech. Jeho Církevní dějiny národa Anglů, dokončené kolem roku 731, mu vynesly přízvisko „otec anglických dějin“. Zabýval se také výpočtem kalendářních dat (computus); spis O počítání času se stal základem vzdělání duchovních v karolínské době a přispěl k rozšíření letopočtu od narození Krista (anno Domini). Jeho rozsáhlé dílo sahá od hudby a metriky po výklady Písma; sestavil i knihu liturgických hymnů. Byl prý zdatným zpěvákem a podle svého žáka Cuthberta znalcem domácích anglosaských písní.

Byzantský teolog, mnich a hymnograf, církevní učitel.

Narodil se v křesťanské rodině v Damašku za vlády Umajjovců a získal klasické vzdělání. Později se stal mnichem a knězem v klášteře svatého Sávy u Jeruzaléma. Proslul obranou úcty k ikonám v době byzantského obrazoboreckého sporu a soustavným výkladem křesťanské víry, prvním dílem systematické teologie na křesťanském Východě, které ovlivnilo i pozdější scholastiku. Skládal hymny, z nichž mnohé se dodnes zpívají při pravoslavných bohoslužbách a o Velikonocích i v luterské tradici, a zdokonalil formu kánonu. Bývá mu připisován Oktoich, liturgická kniha zpěvů v osmi tónech. Roku 1890 jej papež Lev XIII. prohlásil učitelem církve.

Anglosaský učenec, básník a pedagog, rádce Karla Velikého.

Vzdělání získal v Yorku jako žák arcibiskupa Ecgberta. Na pozvání Karla Velikého se roku 782 stal vedoucím dvorské školy v Cáchách a patřil k hlavním tvůrcům karolínské renesance, obnovy vzdělanosti ve Franské říši; Karlův životopisec Einhard jej nazval nejučenějším mužem, jakého lze nalézt. Byl také hlavním strůjcem liturgické reformy za Karla Velikého: sestavil sbírku kázání i soubor biblických čtení pro neděle a svátky a bohoslužbu sjednocoval podle římského vzoru. Roku 796 se stal opatem kláštera Marmoutier v Tours, kde podporoval práci mnichů na karolínské minuskule, předchůdkyni dnešních malých písmen. Mezi jeho žáky patřila řada předních vzdělanců karolínské doby.

Byzantská básnířka, skladatelka a abatyše.

Pocházela z bohaté konstantinopolské rodiny a od mládí studovala klasickou řeckou literaturu. Podle byzantských kronikářů se účastnila „přehlídky nevěst“ pro mladého císaře Theofila; na jeho poznámku, že skrze ženu přišlo zlé, prý odpověděla, že skrze ženu přišlo i lepší, a císař si nakonec zvolil Theodoru. Do roku 843 založila klášter na západě Konstantinopole a stala se jeho abatyší. Je nejstarší známou skladatelkou křesťanského světa a jedinou ženou, jejíž hudba se stala součástí byzantské liturgie. Dochovalo se asi padesát jejích hymnů, převážně sticher (u části je autorství nejisté), a řada epigramů a gnómických veršů. Nejslavnější je Tropár Kassiany, zpívaný každoročně na Velkou středu.

Franský benediktinský mnich, hudební teoretik, skladatel a hagiograf.

Studoval v opatství Elnone (později Saint-Amand), kde jeho strýc Milo vedl klášterní školu. Podle oslavného životopisu z 11. století už v mládí složil hymnus ke cti svatého Ondřeje, který měl takový úspěch, že vzbudil strýcovu žárlivost, a Hucbald musel hledat útočiště u biskupa v Nevers. Studoval také v Auxerre, roku 872 se vrátil do Saint-Amand a převzal po strýci vedení klášterní školy. V letech 883–900 obnovoval hudební školy zničené Normany, mimo jiné v Saint-Bertin a v Remeši. Jeho spis De musica (dříve uváděný jako De harmonica institutione) vznikl pod silným vlivem Boëthia a snaží se s pomocí mnoha notových příkladů sladit antickou řeckou hudební teorii s praxí gregoriánského chorálu. Patří k předním hudebním teoretikům karolínské doby.

Benediktinský mnich ze St. Gallen, básník, skladatel a učenec.

Pocházel z majetné rodiny z okolí kláštera St. Gallen. Od dětství koktal, odtud jeho přízvisko Balbulus (Koktavý). Vzdělání získal v klášteře spolu s Tuotilem a Ratpertem; všichni tři byli skladateli a klášter se díky nim stal významným střediskem raně středověké hudby. Notker působil jako knihovník a uznávaný učitel, mezi jeho žáky patřil pozdější kostnický biskup Salomon III., a příležitostně radil císaři Karlu III. Tlustému. Jeho Liber hymnorum, věnovaný biskupu Liutwardovi z Vercelli, je významnou ranou sbírkou sekvencí. Napsal také jeden z prvních životopisů Karla Velikého (Gesta Karoli Magni) a životopis svatého Havla. Hymnus Media vita in morte sumus mu byl v 17. století připsán mylně.

Benediktinský mnich ze St. Gallen, skladatel, básník a výtvarník.

Vzdělání získal v klášterní škole v St. Gallen u učitelů Isa a Ira Moengala, s nímž studoval hudbu spolu se svým přítelem Notkerem Balbulem; v klášteře pak zůstal jako mnich. Byl skladatelem tropů: kronikář Ekkehard IV. mu připsal pět tropů a pozdější bádání dalších pět. Podle Ekkeharda byl také básníkem, hudebníkem, malířem a sochařem; hrál na harfu, vyučoval hudbu syny šlechticů a jeho sochařská práce, socha Panny Marie, zdobila katedrálu v Metách. Pro klášterní evangeliář Evangelium longum vyřezal slonovinové desky vazby. Tropy k introitu velikonoční mše stojí podle zdrojů na počátku dějin církevního dramatu. Je uctíván jako světec se svátkem 27. dubna.

Druhý opat kláštera Cluny, reformátor mnišství.

Pocházel ze šlechtické rodiny a jako chlapec sloužil na dvoře Viléma Akvitánského. Stal se kanovníkem u kostela svatého Martina v Tours, kde šest let studoval klasické autory, církevní otce, poezii i hudbu, a vzdělání si doplnil v Paříži u Remigia z Auxerre. Poté vstoupil do benediktinského kláštera v Baume a připojil se k opatu Bernonovi v Cluny, po jehož smrti byl roku 927 zvolen opatem. Vedl reformu klášterů ve Francii a Itálii ve smyslu přísného dodržování řehole svatého Benedikta, která dala základ clunyjskému hnutí. Zavedl v klášterech každoroční vzpomínku na všechny zemřelé den po svátku Všech svatých. Skládal hymny a bývá mu připisován hudebně teoretický spis Dialogus de musica, který používá písmenná označení tónů.

Opat kláštera Reichenau, hudební teoretik a skladatel.

Pocházel patrně z lotrinské rodiny a jako oblát byl svěřen klášteru v Prümu; vzdělání získal v klášteře Fleury u Abbona z Fleury. Roku 1008 jej císař Jindřich II. jmenoval opatem kláštera Reichenau. Za jeho vedení dosáhlo opatství vrcholu jako středisko vzdělanosti s plodným skriptoriem a centrum liturgických a hudebních reforem v německých zemích 11. století; dal také postavit západní věž a příčnou loď kostela v Mittelzellu. Sestavil tonář, v němž uspořádal chorální zpěvy podle osmi církevních tónin (modů), a napsal řadu hudebně teoretických, liturgických a teologických spisů, oficií a hymnů. Jeho nejslavnějším žákem byl Hermann Contractus.

Italský benediktinský mnich, hudební teoretik a pedagog.

Místo jeho narození není jisté. Kolem roku 1013 začal vyučovat v opatství Pomposa, kde však jeho nové vyučovací metody založené na notové osnově vzbudily nevoli spolubratří, a tak roku 1025 odešel do Arezza. Pod ochranou biskupa Tedalda tam učil zpěváky katedrály a díky notaci v linkové osnově je naučil velké množství zpěvů za krátký čas; sám uvádí, že se doba nutná k naučení chorálu zkrátila z deseti let na jediný rok. Papež Jan XIX. jej pozval do Říma, aby mu svou metodu vyložil. Je považován za tvůrce, nebo přinejmenším zdokonalitele moderní notové osnovy: dosavadní barevné linky pro tóny C a F rozšířil na čtyřlinkovou osnovu. Jako pomůcku zavedl slabiky ut–re–mi–fa–sol–la, převzaté z hymnu Ut queant laxis, které jsou základem solmizace. Jeho Micrologus byl po Boëthiově spisu nejrozšířenějším hudebním traktátem středověku.

Kněz, básník a kronikář, kaplan císaře Konráda II..

Narodil se patrně ve švábsky mluvící části Burgundska. Byl kaplanem císaře Konráda II., roku 1024 se účastnil jeho volby za německého krále a pravděpodobně jej doprovázel na taženích do Burgundska a proti Slovanům; snad byl i vychovatelem jeho syna Jindřicha III., jemuž věnoval několik spisů. Jeho životopis Konráda II. (Gesta Chuonradi II imperatoris) je klíčovým pramenem k vládě tohoto císaře a řadí Wipa k nejvýznamnějším dějepiscům rané sálské doby. Napsal také sbírku mravních průpovídek Proverbia a oslavnou báseň na Jindřicha III. Tetralogus. Bývá mu připisována slavná velikonoční sekvence Victimae paschali laudes, jeho autorství však není jisté.

Benediktinský mnich, učenec, kronikář a skladatel.

Byl synem hraběte Wolfrada II. z Altshausenu. Od narození byl těžce tělesně postižený, jen s obtížemi se pohyboval a mluvil, a jako dítě jej rodiče svěřili klášteru Reichenau, kde ve dvaceti letech vstoupil do benediktinského řádu. Za opata Berna patřil k největším učencům své doby: psal o dějinách, hudební teorii, matematice a astronomii, sestavil návod ke konstrukci astrolábu a napsal podrobnou kroniku od narození Krista do své doby, v níž pokračoval jeho žák Berthold. Proslul jako básník a skladatel; dochovala se jeho oficia ke cti svaté Afry a svatého Wolfganga. Tradičně mu jsou připisovány mariánské antifony Salve Regina a Alma Redemptoris Mater i sekvence Veni Sancte Spiritus, toto autorství je však zpochybňováno. Roku 1863 byla potvrzena jeho úcta jako blahoslaveného.

Akvitánský vévoda a hrabě z Poitiers, trubadúr.

Byl synem akvitánského vévody Viléma VIII. a Hildegardy Burgundské; vévodství zdědil roku 1086 jako patnáctiletý. Patřil k vůdcům křížové výpravy roku 1101, později bojoval po boku Alfonse Aragonského proti Maurům v Andalusii a dvakrát se pokusil získat hrabství Toulouse. Pro svůj milostný život byl exkomunikován; kronikář Vilém z Malmesbury jej považoval za marnivého smilníka. Do dějin vstoupil jako nejstarší trubadúr, básník píšící v lidové okcitánštině, jehož dílo se dochovalo. Zachovalo se jedenáct jeho písní, od lechtivých a rozpustilých po zamyšlení nad smrtelností v písni Pos de chantar m’es pres talenz; u jedné je jeho autorství sporné.

Francouzský filozof, logik a teolog, básník a skladatel.

Patřil k nejskvělejším a nejspornějším myslitelům své doby a k zakladatelům scholastického myšlení; jeho přednášky v Paříži přitahovaly zástupy studentů. Zdůrazňoval význam rozumu i v teologii, ve spisu Sic et non shromáždil na 150 navzájem si odporujících výroků autorit a rozvinul metodu jejich rozumového rozboru. Jeho akademickou dráhu přerušil milostný vztah s žačkou a pozdější manželkou Heloisou, který je dnes nejznámější stránkou jeho života. Heloisa se později stala představenou ženského kláštera Paraklét, pro nějž Abélard napsal sbírky hymnů. Byl také básníkem a skladatelem; dochovaly se jeho žalozpěvy (planctus) a hymny včetně známého O quanta qualia. Některé jeho teologické názory církev odsoudila.

Německá benediktinská abatyše, mystička, skladatelka a učenkyně, církevní učitelka.

Pocházela z urozené rodiny a jako osmiletá byla svěřena do péče kláštera Disibodenberg, kde ji vychovávala Jutta ze Sponheimu; po její smrti ji sestry roku 1136 zvolily představenou. Od dětství měla vidění, která na Juttino povzbuzení začala zapisovat; nejznámějším spisem jsou tři knihy vidění Scivias. Založila kláštery Rupertsberg (1150) a Eibingen (1165) a kázala na cestách po Německu. Psala o teologii, přírodě a lékařství a vymyslela umělý jazyk Lingua ignota. Je jednou z nejznámějších skladatelek jednohlasé duchovní hudby: dochovalo se od ní více zpěvů než od kteréhokoli jiného středověkého skladatele a byla autorkou hudby i textů. Její Ordo Virtutum je raným příkladem liturgického dramatu a patrně nejstarší dochovanou moralitou. Roku 2012 ji papež Benedikt XVI. prohlásil učitelkou církve.

Okcitánský trubadúr.

O jeho životě nejsou jisté zprávy; dva středověké životopisy (vidas) si odporují a zřejmě vycházejí z narážek v jeho básních. Podle jednoho byl synem chudé ženy z Gaskoňska, podle druhého nalezencem, kterého vychoval Aldric del Vilar a jehož gaskoňští páni nakonec zabili za jeho jedovaté verše. Je mu připisováno 44 učených, často obtížných a někdy obscénních básní, které neúnavně kritizují mravy pánů a dam. Experimentoval s pastourelou; jeho L’autrer jost’una sebissa se dochovala i s nápěvem. Ve 40. letech 12. století podporoval reconquistu a v písni Pax in nomine Domini! nazval Španělsko „myčkou“, kde si rytíři mohou očistit duše. Silně ovlivnil pozdější básníky temného stylu trobar clus; mezi jeho patrony patřil Vilém X. Akvitánský.

Okcitánský trubadúr, pán z Blaye.

Byl pánem (princem) z Blaye; o jeho životě je známo velmi málo. Podle současné písně Marcabrua odešel „za moře“, patrně na druhou křížovou výpravu roku 1147, na níž zřejmě zemřel. Proslul rozvinutím motivu „lásky na dálku“ (amor de lonh). Legendární životopis z následujícího století vypráví, že se z doslechu zamiloval do hraběnky Hodierny z Tripolisu, vydal se za ní na křížovou výpravu, cestou onemocněl a zemřel v její náruči; tento romantický, ale nepravděpodobný příběh okouzlil zejména romantiky 19. století. Dochovalo se sedm jeho básní, čtyři z nich i s hudbou. Jeho píseň Lanquan li jorn son lonc en may se pokládá za vzor Palestinské písně minnesängra Walthera von der Vogelweide.

Okcitánský trubadúr, básník a skladatel.

Podle trubadúra Uca de Saint-Circ byl patrně synem pekaře na hradě Ventadour; zpěvu a básnění se naučil od svého ochránce, vikomta Ebla III. z Ventadornu, a první písně psal pro jeho manželku Marguerite de Turenne. Když se do ní zamiloval, musel Ventadour opustit; podle jeho básní pak následoval Eleonoru Akvitánskou do Anglie ke dvoru Jindřicha II. a později sloužil hraběti Raimondovi V. z Toulouse. Nakonec vstoupil do kláštera v Dordogni. Je považován za nejvýznamnějšího trubadúra po stránce básnické i hudební: ze 45 jeho písní se 18 dochovalo i s nápěvem, nejvíce ze všech trubadúrů 12. století. Jeho milostné písně (cançons) pomohly ustálit klasickou podobu dvorské milostné lyriky, kterou napodobovaly celé generace.

Okcitánská trobairitz (básnířka a skladatelka).

Ve dobových dokumentech je známa jen jako hraběnka z Die (Comtessa de Dia), patrně dcera hraběte Isoarda II. z Die; jméno Beatriz jí přisoudila až pozdější tradice. Podle jejího stručného životopisu (vida) byla provdána za Viléma z Poitiers a zamilovala se do trubadúra Raimbauta z Orange, o němž skládala písně. Je nejznámější trobairitz, ženskou trubadúrkou. Proslula tím, že dvorskou lásku líčí z ženského pohledu s na svou dobu výjimečnou otevřeností. Dochovalo se pět jejích skladeb, čtyři písně (canso) a jedna rozprava (tenso). Píseň A chantar m’er de so qu’eu no volria je jedinou cansou trobairitz, která se dochovala i s nápěvem; ten zachycuje rukopis sestavený kolem roku 1270 pro Karla z Anjou.

Francouzský skladatel Notredamské školy.

Je prvním známým významným skladatelem vícehlasého organa a nejstarším jménem známým členem Notredamské školy, která stojí na počátku slohu ars antiqua. Téměř vše, co o něm víme, pochází od anglického studenta katedrály ze 13. století, známého jako Anonymus IV. Ten jej označuje za nejlepšího zpěváka organa a za autora sbírky Magnus liber organi, „velké knihy organa“, s vícehlasými úpravami sólových částí chorálu pro hlavní svátky církevního roku. Sbírku později zkrátil a doplnil Perotinus. Leoninus byl patrně kanovníkem katedrály Notre-Dame. Jeho dílo znamenalo podstatný rozvoj vícehlasu i hudebního zápisu.

Francouzský skladatel Notredamské školy.

O jeho životě se téměř nic neví; zprávy o něm pocházejí až ze 13. století, od teoretika Johanna de Garlandia a především od anglického studenta známého jako Anonymus IV. Ten mu dává titul magister, tedy oprávnění vyučovat, a jmenuje sedm jeho skladeb ze sbírky Magnus liber organi, které se podařilo ztotožnit s dochovanými díly. Perotinus revidoval, zkrátil a modernizoval starší Leoninovu sbírku, přepsal mnoho skladeb do nových forem a používal pokročilejší rytmiku. Je mu připisováno rozšíření vícehlasu na tři a čtyři hlasy: podle Anonyma IV složil „nejlepší čtyřhlasá organa“, jako jsou Viderunt omnes a Sederunt principes, a nejušlechtilejší trojhlasá. Patří k nejvýznamnějším představitelům Notredamské školy a slohu ars antiqua.

Německý minnesänger, básník a skladatel.

O jeho životě je známo málo; v soudobých záznamech se objevuje jen jednou, v cestovních účtech pasovského biskupa Wolfgera z Erly. Podle vlastních slov se „naučil zpívat a vyprávět“ ve Vídni za vlády vévody Fridricha I. Babenberského. Jako potulný pěvec vystupoval na dvorech knížat Svaté říše římské; v pozdějších letech mu budoucí císař Fridrich II. udělil malé léno. Zhruba stovka jeho milostných písní je pokládána za vrchol minnesangu, německé dvorské milostné lyriky, a bývá označován za největšího německého lyrika před Goethem. Byl také prvním politickým básníkem píšícím německy. Jeho dílo se dochovalo ve 32 rukopisech, nejvíce v Manesském kodexu; nápěvů se však zachovalo jen málo, mezi nimi nápěv Palestinské písně.

Okcitánský trubadúr.

Mimo jeho vlastní básně o něm nejsou žádné soudobé zprávy; spolehlivá je patrně jen úvodní věta jeho životopisu (vida), podle níž byl synem kožešníka z Toulouse. Kolem roku 1176 začínal na dvoře hraběte Raimonda V. z Toulouse, s nímž se roku 1190 rozešel, a pak hledal další mecenáše: působil u aragonského dvora, v letech 1195–1201 opakovaně u Alfonse VIII. Kastilského v Toledu, krátce i u Alfonse IX. Leónského a mezi jeho ochránce patřili páni z Montpellieru a Marseille. Životopis mu přisuzuje i fantastické příhody, například sňatek s Řekyní na Kypru, díky němuž si prý dělal nárok na byzantský trůn. Psal osobité písně s bohatou obrazností. Dochovalo se 45 jeho písní, dvanáct z nich i s nápěvem, což svědčí o jeho hudební pověsti.

Francouzský truvér, mnich.

Byl mnichem opatství v Arrasu, na což odkazuje i jeho přízvisko („Moniot“ je zdrobnělina slova mnich). Arras byl tehdy střediskem činnosti truvérů, básníků a skladatelů severofrancouzské dvorské lyriky. Moniot skládal jednohlasé písně v tradici pastýřské romance a dvorské lásky a psal také písně duchovní. Dochovalo se asi patnáct jeho světských a dvě duchovní písně; nejznámější z nich je Ce fut en mai (Bylo to v máji) z roku 1235.

Německý minnesänger, básník a skladatel.

Patřil k nejslavnějším minnesängrům, jeho skutečný život však doklady nezachycují; jméno „von Reuental“ odvodili až filologové 19. století z postavy vypravěče jeho písní. Rané písně odkazují k místům v Bavorsku a Salcbursku, později za svého ochránce označuje rakouského vévodu Fridricha II. Babenberského. Již před rokem 1217 jej jako proslulého zmiňuje Wolfram von Eschenbach. Do dvorského minnesangu uvedl postavy sedláků, často ve sporu s rytířským stavem, a satiricky zesměšňoval dvorské konvence i společenské ambice vesničanů. Jeho písně se tradičně dělí na letní a zimní. Dochovalo se od něj na 1500 strof, víc než od kteréhokoli jiného minnesängra, a výjimečně i množství nápěvů: téměř 70 melodií k 55 písním. Jeho hrob se nachází u katedrály svatého Štěpána ve Vídni.

Francouzský truvér a potulný hudebník (žonglér).

Je znám jen ze svých písní; jméno Colin Muset je patrně pseudonym, snad odvozený od slova „múza“ nebo od slovesa muser (toulat se, marnit čas). Živil se tím, že putoval po hradech v Champagni, zpíval vlastní písně a doprovázel se na fidulu (vielle). Jeho texty se neomezují na obvyklé opěvování dvorské lásky, ale líčí i život potulného hudebníka; kritiku lakoty šlechty v nich vyvažuje sebeironický humor. Badatelé mu připisují dvanáct až osmnáct písní, devět z nich se dochovalo i s nápěvem; patří k nim písně o životě žongléra, satirické serventois, descorty, lai a rozprava (tenso) s Jacquesem d’Amiens. Jeho mecenáškou byla mimo jiné lotrinská vévodkyně Agnès de Bar. Jeho texty jsou ceněny pro svou živost.

Král Kastilie a Leónu (1252–1284), básník a mecenáš.

Byl nejstarším synem krále Ferdinanda III. a v letech 1257–1275 také protikrálem Svaté říše římské. Pokračoval v reconquistě a připojil ke Kastilii mimo jiné Jerez, Cádiz a Murcii, konec jeho vlády však poznamenala občanská válka se synem, pozdějším Sanchem IV. Proslul jako mimořádný podporovatel vzdělanosti v kastilštině: dal sestavit první zákoník v lidovém jazyce Siete Partidas, astronomické Alfonsinské tabulky i dějiny Španělska v rámci světových dějin. Na jeho dvoře působili přední trubadúři. V mládí si v Galicii osvojil galicijsko-portugalský jazyk dvorské lyriky a psal v něm satirické písně. Je považován za autora části a iniciátora celé sbírky Cantigas de Santa Maria, 420 písní k Panně Marii s notací a bohatými ilustracemi, jedné z největších sbírek středověkých jednohlasých písní v lidovém jazyce.

Francouzský truvér, básník a skladatel.

Pocházel z Arrasu, byl synem váženého měšťana a studoval gramatiku, teologii a hudbu v cisterciáckém klášteře ve Vaucelles. Byl určen pro duchovní dráhu, oženil se však s Marií, která se objevuje v mnoha jeho písních. Vstoupil do služeb hraběte Roberta II. z Artois a poté Karla z Anjou, s nímž se dostal do Itálie; na jeho neapolském dvoře napsal svou nejslavnější hru se zpěvy Jeu de Robin et Marion. Ta je považována za nejstarší dochovanou francouzskou světskou hru s hudbou a bývá nepřesně označována za první komickou operu. Patří k poslední generaci truvérů a k mála středověkým skladatelům, kteří psali jednohlasou i vícehlasou hudbu: vedle písní a básnických rozprav (jeux-partis) složil i vícehlasá rondeaux a moteta.

Německý hudební teoretik, snad i skladatel.

O jeho životě se ví málo. Ve svém traktátu se sám označuje za papežského kaplana a preceptora johanitů v Kolíně nad Rýnem, jiné dobové prameny jej nazývají Franko z Paříže či Franko Teutonicus. Byl patrně Němec, který působil mezi Kolínem a Paříží a měl blízko k pařížské Notredamské škole. Jeho traktát Ars cantus mensurabilis (Umění měřeného zpěvu, kolem roku 1280) poprvé vyslovil myšlenku, která natrvalo proměnila notový zápis: délku noty má určovat její tvar, ne jen souvislost s okolními notami. Takzvaná frankonská notace se stala základem menzurální notace a traktát se opisoval a ovlivňoval hudební teorii nejméně dvě stě let. Jakub z Lutychu uvádí, že slyšel Frankovo trojhlasé moteto, žádná skladba s jistým autorstvím se však nedochovala.

Francouzský duchovní, skladatel a hudební teoretik.

Pocházel patrně z Amiens a nesl titul magister, takže nejspíš studoval na pařížské univerzitě; mohl být žákem Franka Kolínského. Roku 1298 složil jednohlasé oficium pro královskou palácovou kapli v Paříži a v letech 1301–1302 pobýval na dvoře biskupa v Amiens. Jeho hlavní přínos se týká notace: dovolil rozdělit brevis na dvě až devět semibreves a k vymezení skupin not zavedl dělicí tečku (punctus divisionis), čímž připravil cestu k pozdější menzurální rytmice. V jeho trojhlasých motetech, například Aucun ont trouvé chant, dominuje rychlý nejvyšší hlas s mnoha krátkými notami. Teoretik Jakub z Lutychu jej chválil jako „onoho hodného praktického hudebníka“, který složil mnoho krásných menzurálních skladeb a držel se Frankových zásad.

Francouzský skladatel, básník, hudební teoretik a biskup.

Patrně studoval na pařížské univerzitě a působil u dvora francouzských králů Karla IV., Filipa VI. a Jana II. jako tajemník a rádce; byl také diplomatem a vojákem a zastával řadu kanovnických míst. Roku 1351 se stal biskupem v Meaux. Byl uznávaným myslitelem, Petrarca jej nazval nejhorlivějším hledačem pravdy a „tak velkým filozofem naší doby“. Je mu připisován traktát Ars nova notandi (1322), podle něhož dostal jméno celý hudební sloh 14. století, ars nova. Traktát stanovil nové zásady menzurální notace: pět druhů not podle délky a čtyři druhy měr (temp) označované znaménky, čímž se Vitry stal přímým předchůdcem novodobého notového zápisu. Novinky moteta, která jsou mu na základě stylu připisována v Roman de Fauvel, umožnily volnou a složitou hudbu následujícího století. Ze skladeb se dochovala jen část duchovních motet.

Francouzský básník a skladatel, kanovník v Remeši.

Nejpozději od roku 1323 sloužil jako almužník, notář a tajemník českému králi Janu Lucemburskému a provázel jej na diplomatických i vojenských cestách, mimo jiné na křížové výpravě do Litvy roku 1329. Po Janově smrti v bitvě u Kresčaku přešel do služeb jeho dcery Jitky (Bonne) Lucemburské; českému králi věnoval oslavnou báseň Soud českého krále. Stáří strávil jako kanovník v Remeši, kde dohlížel na rukopisy svých souborných děl. Je ústřední postavou slohu ars nova a nejvýznamnějším francouzským skladatelem a básníkem 14. století. Rozhodujícím způsobem rozvinul moteto a světské písňové formy lai, rondeau, virelai a baladu. Jeho Messe de Nostre Dame je nejstarším známým úplným zhudebněním mešního ordinária od jediného autora. Jako básník ovlivnil Chaucera a byl učitelem Eustache Deschampse.

Italský skladatel trecenta, kněz.

Pocházel z hudebnické rodiny, skladateli byli i jeho bratr Jacopo a syn Giovanni, jejich hudba se však nedochovala. Roku 1343 se objevuje jako klerik florentského kostela Santa Reparata, předchůdce dnešní katedrály. Stal se knězem a v letech 1345–1351, kdy Florencii pustošil černý mor, tam působil jako kaplan. Kolem roku 1351 vstoupil do benediktinského řádu vallombrosánů a později byl převorem kostela San Remigio. Patří k první generaci skladatelů italské ars novy. Za svého života byl ceněn hlavně pro duchovní hudbu; jeho Gloria a Agnus Dei patří k několika málo dochovaným italským částem mše z doby před rokem 1400. Ze světské tvorby se zachovalo deset dvojhlasých madrigalů, pět jednohlasých ballat a slavná trojhlasá caccia Tosto che l’alba.

Italský skladatel, varhaník, básník a stavitel nástrojů.

Od dětství byl nevidomý, následkem neštovic. Již v mládí se oddal hudbě: ovládl mnoho nástrojů včetně loutny, zpěv, básnictví i skladbu a podle kronikáře Villaniho vynalezl i strunný nástroj „syrena syrenarum“. Již počátkem 50. let 14. století byl činný a patrně měl blízko k Petrarcovi. V 60. letech mu podle Villaniho kyperský král v Benátkách udělil vavřínový věnec. Od roku 1361 působil jako varhaník florentského kláštera Santa Trinità a od roku 1365 kostela San Lorenzo, kde je i pohřben. Je ústřední postavou italské hudby 14. století (trecenta). Jeho hlavním žánrem byla ballata, dochovalo se jich 140 pro dva a tři hlasy, a menší počet madrigalů. Velkou část jeho díla obsahuje Squarcialupiho kodex.

Italský skladatel trecenta a harfeník.

Patří k prvním skladatelům italské ars novy, byl současníkem Gherardella da Firenze a Giovanniho da Firenze. Byl vynikajícím harfeníkem a uvádí se jako učitel Francesca Landiniho. Do roku 1349 působil na dvoře milánských Viscontiů a v letech 1349–1351 u Scaligerů ve Veroně. Věnoval se především madrigalům, včetně kánonických, a složil i po jedné caccii, laudě-ballatě a motetu. Jeho ideálem byla „suave dolce melodia“, líbezná a sladká melodie. Jeho zhudebnění Petrarcovy básně Non al suo amante z doby kolem roku 1350 je jediným známým soudobým zhudebněním Petrarcovy poezie. Squarcialupiho kodex obsahuje 29 jeho skladeb i jeho portrét. Napsal také krátký teoretický traktát L’arte del biscanto misurato, ovlivněný francouzskou notační teorií.

Francouzský skladatel stylu ars subtilior, patrně i básník.

O jeho životě není známo nic, co by nevyplývalo z textů jeho skladeb. Už jméno je záhadou: může jít o přezdívku či pseudonym (starofrancouzské solaz znamená útěchu, radost či zábavu), ale také o skutečné jméno, snad Jean Solage. Věnování v jeho písních ukazují na vazbu k francouzskému královskému prostředí; balada S’aincy estoit oslavuje vévodu Jana z Berry a jeho druhý sňatek, slavený u Avignonu roku 1389. Ve sborníku Chantilly, hlavním prameni složitého manýristického stylu ars subtilior, je zastoupen nejvíce skladbami ze všech autorů. Za jisté se pokládá deset jeho skladeb a dvě další se mu připisují podle stylu. Nejznámější je experimentální Fumeux fume par fumée, na svou dobu neobyčejně chromatická a s mimořádně hluboko položenými hlasy; vznikla patrně pro pařížskou bohémskou společnost Fumeurs („Kuřáci“).

Franko-vlámský skladatel a hudební teoretik.

Narodil se v Lutychu jako syn kněze stejného jména a ženy vysokého postavení. Jako mladík působil v Římě ve službách kardinála Filipa z Alençonu za papeže Bonifáce IX., od roku 1401 až do smrti byl kaplanem padovské katedrály, patrně ve službách arcikněze Francesca Zabarelly, pro něhož napsal moteto Doctorum principum. Většinu dospělého života tedy strávil v Itálii. Jeho styl je eklektický: spojuje prvky francouzské ars novy, složitého stylu ars subtilior i italského trecenta a v pozdních skladbách, jako je zhudebnění písně O rosa bella, se už blíží renesanční melodice. Psal světskou hudbu (francouzská virelais, italské ballaty a madrigaly) i duchovní (moteta a části mše, zčásti izorytmické). Je také autorem hudebně teoretických traktátů Nova musica a De proportionibus.

Anglický skladatel, astronom a matematik.

O jeho mládí není nic jistého; narodil se patrně ve městě Dunstable v hrabství Bedfordshire a nejstarší skladby pocházejí z let 1410–1420. Jeho mecenáši byli Jan z Lancasteru, vévoda z Bedfordu, s nímž mohl pobývat ve Francii, královna vdova Jana Navarrská a Humphrey, vévoda z Gloucesteru. Měl pověst výborného astronoma, astrologa a matematika. Byl předním představitelem stylu contenance angloise („anglický způsob“) a nejvýznamnějším anglickým skladatelem své doby. Jeho výlučně vokální hudba často užívá izorytmii a jako jedna z prvních výrazně využívá souzvuky tercií a sext. Tím zásadně ovlivnila hudbu kontinentu, zejména Dufaye, Binchoise, Ockeghema a Busnoise, a pomohla zahájit přechod od středověku k renesanci. Dochovalo se asi padesát jeho skladeb, mezi nimi dvě úplné mše a dvanáct izorytmických motet.

Anglický skladatel a hudební teoretik.

O jeho životě je známo velmi málo; dokumenty ze 40. let 15. století jej označují za rodáka z hrabství Kent. Nejstarší zpráva jej uvádí jako učitele chlapeckého sboru v domácí kapli Tomáše z Lancasteru, vévody z Clarence. Roku 1423 vstoupil do bratrstva katedrály Christ Church v Canterbury, kde téměř jistě působil jako sbormistr; snad sloužil i vévodovi z Bedfordu. Spolu s Johnem Dunstablem byl vůdčí postavou anglické hudby 15. století. Skládal hlavně moteta a části mše a je nejvíce zastoupeným autorem v rukopise Old Hall, jednom z mála nepoškozených pramenů anglické hudby z počátku 15. století. Jeho raná díla přebírají izorytmii francouzské ars novy, pozdější moteta se blíží zvukovému stylu Dunstablea. Napsal i teoretický spis o anglické praxi diskantu.

Franko-vlámský skladatel a hudební teoretik.

Byl patrně nemanželským synem kněze; vzdělání získal u katedrály v Cambrai, kde jeho učiteli byli Nicolas Grenon a Richard Loqueville. Působil u Malatestů v Rimini a Pesaru, v Bologni byl vysvěcen na kněze a roku 1428 se stal členem papežského sboru v Římě. Sloužil také savojskému vévodovi Amadeovi VIII. Pro vysvěcení florentské katedrály s Brunelleschiho kupolí roku 1436 složil své nejobdivovanější moteto Nuper rosarum flores. Roku 1458 se natrvalo usadil v Cambrai a věnoval se cyklickým mším na cantus firmus podle anglického vzoru; jeho Missa L’homme armé zahájila spolu se mšemi Ockeghema a Busnoise dlouhou řadu mší na tuto píseň. V závěru života jej navštěvovali skladatelé příští generace. Je považován za předního evropského skladatele své doby a za zakladatele franko-vlámské školy; dochovalo se asi 200 jeho skladeb.

Franko-vlámský skladatel a zpěvák burgundské školy.

Narodil se v Monsu v zámožné rodině původem z Binche. Roku 1419 získal místo varhaníka, kolem roku 1423 byl v Lille a patrně sloužil jako voják u Angličana Williama de la Pole. Ve 20. letech se usadil na burgundském dvoře Filipa Dobrého, stal se podjáhnem a získal řadu obročí; roku 1453 odešel s dvorskou penzí do Soignies. Byl ústřední postavou burgundské školy a je pokládán za jednoho z nejlepších melodiků 15. století a „mistra miniatury“. Proslul hlavně krátkými světskými šansony, převážně rondeaux, které jiní skladatelé hojně šířili a zpracovávali. Spolu s Dufayem a Dunstablem patřil k nejoslavovanějším skladatelům rané renesance; i jeho ovlivnil anglický styl contenance angloise. Na jeho smrt složil Ockeghem nářek Mort, tu as navré de ton dart.

Franko-vlámský skladatel, zpěvák a sbormistr.

Narodil se patrně ve valonském Saint-Ghislainu v burgundském Nizozemí. Většinu kariéry strávil ve službách francouzského královského dvora za Karla VII., Ludvíka XI. a Karla VIII.; byl ceněn i jako zpěvák, sbormistr a učitel. V období mezi Dufayem a Josquinem byl předním evropským skladatelem a spolu s Antoinem Busnoisem nejvýznamnějším skladatelem 2. poloviny 15. století. Jeho dochované dílo, asi 14 mší, 20 šansonů a méně než 10 motet, je patrně jen malou částí celé tvorby. Proslul kontrapunktickým mistrovstvím: Missa prolationum je postavena na kánonech, Missa cuiusvis toni lze zpívat v kterékoli církevní tónině a jeho Requiem je nejstarším dochovaným vícehlasým rekviem. Jeho smrt oplakávali Erasmus Rotterdamský i Josquin des Prez, který na ni složil známý nářek Nymphes des bois.

Francouzský skladatel, zpěvák a básník franko-vlámské školy.

Pocházel patrně z okolí Béthune v dnešním departementu Pas-de-Calais, snad z osady Busnes, na niž odkazuje jeho jméno, a získal vynikající hudební vzdělání. Již v 50. letech se objevuje u francouzského královského dvora a roku 1461 byl kaplanem v Tours; zachovala se jeho žádost o rozhřešení, v níž přiznává účast na opakovaném zbití kněze. V Tours se zřejmě dobře poznal s Ockeghemem, pak vedl chlapecký sbor v Poitiers a roku 1467 vstoupil do služeb burgundského dvora. Hudbymilovnému vévodovi Karlu Smělému věnoval ještě před jeho nástupem moteto In hydraulis, doprovázel jej na taženích a sloužil burgundským vládcům i po jeho smrti; zemřel v Bruggách. Spolu s Ockeghemem byl předním skladatelem 2. poloviny 15. století. Proslul zvláště vícehlasými šansony a mezi Dufayem a Claudinem de Sermisy byl nejvýznamnějším francouzským autorem písní.

Franko-vlámský skladatel a varhaník.

Narodil se patrně v jižním Nizozemí; v závěti se sám nazývá „Hugův syn z Flander“. Roku 1484 je doložen jako zpěvák vévody Zikmunda Rakouského v Innsbrucku a téhož roku přešel do Florencie ke dvoru Lorenza Medicejského, kde působil jako varhaník, sbormistr, skladatel a učitel; Lorenzo mu dokonce zprostředkoval sňatek s dcerou místního řezníka. Po pádu Medicejských odešel roku 1496 do Vídně a roku 1497 jej císař Maxmilián I. jmenoval dvorním skladatelem; titul si podržel až do smrti, i když se později vrátil do Florencie. Psal mše, moteta, písně ve francouzštině, němčině a italštině i instrumentální hudbu a měl velký vliv na rozvoj hudby v Německu; jeho žákem byl Ludwig Senfl. Pro kostnickou katedrálu sestavil rozsáhlý cyklus mešních propriálních zpěvů Choralis Constantinus. Jeho nejznámější skladbou je patrně píseň Innsbruck, ich muss dich lassen.

Franko-vlámský skladatel a zpěvák.

Narodil se jako Josquin Lebloitte zvaný des Prez. Roku 1477 zpíval ve sboru Reného z Anjou, v 80. letech cestoval po Itálii s kardinálem Ascaniem Sforzou a sloužil papežům Inocenci VIII. a Alexandru VI., francouzskému králi Ludvíku XII. i ferrarskému vévodovi Ercolovi I. d’Este. Poslední léta strávil v Condé, kde vznikla některá jeho nejobdivovanější díla. Patří k největším skladatelům renesance a je ústřední postavou franko-vlámské školy. Rozvinul výrazný styl, v němž si nezávislé hlasy předávají krátké opakované motivy (imitace), a zdůraznil vztah mezi textem a hudbou. Za jeho života i po smrti jej obdivovali Castiglione, Martin Luther i teoretici Glarean a Zarlino; jeho skladby jako jedny z prvních hojně tiskl Ottaviano Petrucci. Na smrt svého předchůdce Ockeghema složil nářek Nymphes des bois.

Franko-vlámský skladatel a zpěvák.

Narodil se patrně v Tournai a vzdělání nejspíš získal u tamní katedrály. Jako zpěvák působil v Bruselu, Gentu a dalších městech, v letech 1483–1485 v Sieně a roku 1492 u katedrály v 's-Hertogenboschi. Poté vstoupil do habsbursko-burgundské dvorní kapely (Grande chapelle), v níž zůstal až do konce života; sloužil Filipu Sličnému, s nímž dvakrát cestoval do Španělska, a po jeho smrti Johaně Kastilské. Patří spolu s Josquinem, Isaacem, Obrechtem a dalšími k nejvlivnějším skladatelům nizozemského polyfonního stylu kolem roku 1500. Psal mše, moteta, magnificaty, lamentace a šansony a byl mistrem kánonu: šest jeho skladeb je kánonických od začátku do konce. Liboval si v neobvykle hlubokých tónech basu a v chromatice. Jeho Requiem patří k nejstarším dochovaným vícehlasým rekviem a je jedním z jeho nejslavnějších děl.

Franko-vlámský skladatel, zpěvák a kněz.

Byl jediným synem gentského městského trubače Willema Obrechta; to málo, co víme o jeho původu, pochází hlavně z jeho moteta Mille quingentis. Patrně se jako otec učil hrát na trubku a přitom se naučil kontrapunktu a improvizaci nad cantus firmus. Pravděpodobně poznal Antoina Busnoise, jehož styl ovlivnil jeho nejranější mši. Vystřídal řadu krátkých působišť, převážně ve Flandrech a Nizozemí, a byl vysvěceným knězem. Patroni i kolegové jej vysoce cenili: teoretik Tinctoris jej zařadil mezi mistry současnosti, když mu bylo teprve 25 let, a ferrarský vévoda Ercole I. d’Este si jeho hudby cenil nade vše a pozval jej roku 1487 na půl roku do Ferrary. Tam se vrátil roku 1504 a zemřel při epidemii moru. Byl nejslavnějším skladatelem mší v Evropě konce 15. století, jehož zastínil až Josquin des Prez.

Francouzský skladatel a kněz, dvorní skladatel francouzských králů.

Narodil se jako Jean de Hollingue nedaleko Boulogne-sur-Mer. Byl zpěvákem a učitelem v Saint-Omer a v Nesle, kde se roku 1483 stal sbormistrem a přijal kněžské svěcení; patrně studoval u Josquina des Prez. Kolem roku 1500 vedl chlapecký sbor v Amiens a v Grenoblu a pak vstoupil do služeb královny Anny Bretaňské. Stal se hlavním skladatelem francouzského dvora a do konce života psal hudbu ke státním příležitostem, svatbám, korunovacím či volbám papeže: moteto Christus vincit pro zvolení Lva X. (1513), Quis dabit na smrt Anny Bretaňské (1514) či Domine salvum fac regem ke korunovaci Františka I. Papež jej ocenil titulem apoštolského notáře. Proslul svými moteta, která patří k nejvytříbenějším své doby, a jako učitel Adriana Willaerta, jednoho ze zakladatelů benátské školy.

Francouzský skladatel a kněz.

O jeho mládí se nic neví. Jeho dráha byla na svou dobu neobvyklá: nikdy nezastával stálé místo u katedrály ani u šlechtického dvora, ale vystřídal řadu drobných, špatně placených míst, často pod ochranou mecenášů. Od roku 1505 byl úředníkem Lancelota du Fau v Bordeaux, později sloužil bordeauxskému biskupovi, stal se knězem od roku 1527 byl kaplanem katedrály v Angers a později vedl tamní pěveckou školu. Patří k nejslavnějším autorům lidových šansonů celé renesance a spolu s Claudinem de Sermisy rozhodujícím způsobem ovlivnil pařížský šanson, zvláště jeho programní typ. Jeho slávu šířil rozvíjející se notový tisk: pařížský tiskař Pierre Attaingnant vydal pět svazků jeho písní. Nejznámější jsou zvukomalebné skladby: Le chant des oiseaux napodobuje ptačí hlasy, La chasse lov a La bataille, nejspíš oslava francouzského vítězství u Marignana (1515), zvuky bitvy.

Franko-vlámský skladatel a pedagog, zakladatel benátské školy.

Podle svého žáka Zarlina šel do Paříže studovat práva, ale dal přednost hudbě a studoval u Jeana Moutona. Kolem roku 1515 přišel do Říma; podle anekdoty tam papežský sbor zpíval jeho moteto Verbum bonum et suave v domnění, že je od Josquina, a když se Willaert přihlásil k autorství, odmítl je zpívat znovu. Sloužil rodu Este ve Ferraře a roku 1527 se stal kapelníkem u svatého Marka v Benátkách, kde působil až do smrti. Patřil k nejtypičtějším představitelům generace severských skladatelů, kteří přenesli franko-vlámskou polyfonii do Itálie, a byl jedním z nejvšestrannějších skladatelů renesance. Podle Zarlina vynalezl antifonální styl, z něhož se vyvinula vícesborová hudba benátské školy, a byl i předním skladatelem madrigalů. Vychoval řadu skladatelů a teoretiků, mezi nimi Cipriana de Rore, Andreu Gabrieliho a Gioseffa Zarlina.

Anglický skladatel a varhaník.

O jeho činnosti před rokem 1524 se nic neví; pocházel patrně z Lincolnshire a podle vlastního dopisu byl spřízněn s místní zámožnou rodinou. Roku 1524 je doložen jako člen sboru kolegiátního kostela v Tattershallu a roku 1526 jej kardinál Thomas Wolsey jmenoval prvním varhaníkem a sbormistrem nově založené Cardinal College v Oxfordu (dnes Christ Church). Roku 1528 byl napomenut za drobnou účast na setkáních luteránů, trestu však unikl, protože byl „jen hudebník“. Po Wolseyho pádu kolej roku 1530 opustil a usadil se v Bostonu, kde se stal úředníkem bratrstva a v posledních měsících života radním. Psal výhradně církevní hudbu a patří k nejvýznamnějším anglickým skladatelům své doby. Z jeho Missa Gloria tibi Trinitas vzešel typ anglické instrumentální skladby In nomine, populární až do roku 1700.

Franko-vlámský skladatel a zpěvák císařské kapely.

Narodil se patrně v jižních Flandrech mezi Lille a Saint-Omer. Podle teoretika Hermanna Fincka studoval u Josquina des Prez v době, kdy Josquin žil v Condé. Roku 1526 vstoupil jako zpěvák do dvorní kapely císaře Karla V., roku 1529 je uváděn jako její „mistr chlapců“ a s kapelou putoval po císařových zemích, což pomáhalo šířit franko-vlámský styl. Podle lékaře Gerolama Cardana byl roku 1540 odsouzen na galeje za zneužití chlapce v císařových službách; i tam však skládal a nejpozději roku 1547 byl zřejmě omilostněn, podle Cardanova vyprávění díky dojemným zhudebněním Magnificatu. Patří k nejslavnějším a nejvlivnějším skladatelům mezi Josquinem a Palestrinou a nejlépe představuje plně rozvinutý, hutný polyfonní styl své doby.

Španělský skladatel a kapelník.

Narodil se v Seville, kde získal výjimečné vzdělání v klasických jazycích i hudbě, a působil ve funkcích v Ávile a Plasencii. Kolem roku 1535 se stal zpěvákem papežského sboru v Římě, patrně díky papeži Pavlu III., který měl ve zvláštní oblibě španělské zpěváky, a strávil tam asi deset let. Po návratu do Španělska vystřídal několik míst, mimo jiné v Toledu, a v letech 1551–1553 vedl kapelu katedrály v Málaze; zemřel v Marcheně krátce poté, co se znovu ucházel o místo v Toledu. Je pokládán za nejvlivnějšího španělského skladatele před Tomásem Luisem de Victorií. Jeho hudba je téměř výhradně duchovní: řada mší, z nichž některé jsou mimořádně náročné a patrně psané pro zdatný papežský sbor, přes sto motet, osmnáct zhudebnění Magnificatu a nejméně pět zhudebnění Jeremiášových nářků. Za života vydal řadu svých skladeb tiskem.

Anglický skladatel a varhaník královské kaple.

O jeho dětství se ví málo. Roku 1532 se stal varhaníkem převorství v Doveru, poté působil v augustiniánském opatství Waltham, po jehož zrušení roku 1540 odešel ke katedrále v Canterbury. Pak se stal členem královské kaple (Chapel Royal) a jako skladatel, učitel a interpret sloužil čtyřem panovníkům: Jindřichu VIII., Eduardu VI., Marii I. a Alžbětě I. Dokázal měnit sloh podle požadavků jednotlivých vládců a vyhýbal se náboženským sporům, i když podle historika Petera Ackroyda zůstal „nereformovaným římským katolíkem“. Mezi jeho žáky patřil William Byrd. Jeho tvorba je převážně vokální a zaujímá přední místo v antologiích anglické sborové hudby; je považován za jednoho z největších anglických skladatelů. Nejznámější je čtyřicetihlasé moteto Spem in alium.

Francouzský skladatel, hudební vydavatel a teoretik.

Narodil se v Besançonu, tehdy francouzsky mluvícím říšském městě. Poprvé je doložen roku 1549 jako student pařížské univerzity; téhož roku vydal knihu šansonů. Počátkem 50. let spolupracoval s tiskařem Nicolasem Du Cheminem a roku 1555 se stal jeho společníkem. Roku 1557 se přestěhoval do Met, přestoupil k protestantismu a podporoval hugenoty; kvůli rostoucímu nepřátelství městských úřadů odešel do rodného Besançonu a pak do Lyonu. Tam patrně zahynul při Bartolomějské noci v srpnu 1572 spolu s velkou částí lyonských hugenotů. Proslul především čtyřhlasými úpravami žalmů Ženevského žaltáře na francouzské překlady Clémenta Marota a Théodora de Bèze, které se dodnes zpívají v evropských protestantských církvích. Starší domněnka, že v Římě učil Palestrinu, se dnes považuje za neudržitelnou.

Franko-vlámský skladatel činný v Itálii.

Narodil se v zámožné rodině ve flanderském městečku Ronse na hranici francouzské a nizozemské jazykové oblasti; jeho hudební školení není známo. Patrně jako mladík doprovázel Markétu Parmskou, nemanželskou dceru císaře Karla V., do Itálie. Roku 1542 je doložen v Brescii, od poloviny 40. let byl „maestro del coro“ na dvoře vévody Ercola II. d’Este ve Ferraře, kde prožil mimořádně plodné období, a později sloužil Markétě a jejímu manželovi Ottaviovi Farnese, vévodovi z Parmy. Roku 1562 byl jmenován ředitelem kůru baziliky svatého Marka v Benátkách, ale už 1564 se vrátil do Parmy. Byl ústředním představitelem generace franko-vlámských skladatelů po Josquinovi, kteří působili v Itálii, a nejvýznamnějším madrigalistou poloviny 16. století. Jeho experimentální, chromatický a výrazově vypjatý styl rozhodujícím způsobem ovlivnil další vývoj madrigalu, mimo jiné u Lassa, Palestriny a Monteverdiho.

Italský skladatel a varhaník, představitel římské školy.

Narodil se v městečku Palestrina v Papežském státě a jako chlapec se stal sboristou v římské bazilice Santa Maria Maggiore. V letech 1544–1551 byl varhaníkem katedrály ve svém rodišti. Roku 1551 jej papež Julius III. jmenoval kapelníkem sboru Cappella Giulia v bazilice svatého Petra; jako laik musel místo za Pavla IV. opustit a vedl kapely v Lateránské bazilice a v Santa Maria Maggiore. Roku 1571 se do Cappelly Giulie vrátil a zůstal tam až do smrti. Je ústřední postavou římské školy a pokládá se za předního skladatele Evropy konce 16. století. Napsal přes 105 mší a 250 motet. Jeho dílo nebylo nikdy úplně zapomenuto; největší vliv však měl „palestrinovský styl“ kontrapunktu, jak jej v učebnici Gradus ad Parnassum (1725) kodifikoval Johann Joseph Fux. S jeho slavnou Missa Papae Marcelli je spojena legenda o záchraně vícehlasé hudby na Tridentském koncilu, která se ukázala jako nepodložená.

Španělský skladatel a kněz.

Hudbě se učil u svého staršího bratra Pedra a u Cristóbala de Moralese. V osmnácti letech se stal kapelníkem katedrály v Jaénu, o tři roky později přešel jako zpěvák ke katedrále v Seville a roku 1574 se stal jejím kapelníkem. Ještě před třicítkou měl výjimečnou pověst a nezvykle pro mladého skladatele vydával sbírky svých skladeb v zahraničí. Cestoval po Španělsku a Portugalsku, mimo jiné ve službách císaře Maxmiliána II., v Itálii vydal další knihy a papeži Řehoři XIII. osobně předal svou druhou knihu mší. Roku 1589 podnikl pouť do Svaté země; na zpáteční cestě jeho loď dvakrát přepadli piráti a doma pak skončil i ve vězení pro dlužníky. Zážitky popsal v cestopisu Viage de Hierusalem (1590). Spolu s Moralesem a Victorií patří k nejvýznamnějším španělským skladatelům duchovní hudby renesance.

Franko-vlámský skladatel a loutnista.

Narodil se ve Valenciennes, kde patrně získal hudební vzdělání, a už v mládí přestoupil k protestantismu. Poprvé je doložen roku 1552, kdy v Lovani vyšly čtyři šansony s jeho jménem. Roku 1564 se usadil v Paříži a již tehdy měl mezinárodní pověst. Od roku 1570 byl spjat s Akademií poezie a hudby, kterou pod ochranou krále Karla IX. vedl básník Jean-Antoine de Baïf; byl hlavním představitelem jejího hnutí musique mesurée, v němž přízvučné a nepřízvučné slabiky textu dostávaly hudební délky v poměru 2 : 1. Roku 1581 spolupracoval s Baïfem a Ronsardem na hudbě ke svatbě vévody z Joyeuse. Během nepokojů po zavraždění Jindřicha III. roku 1590 mu hudebník Jacques Mauduit pomohl uprchnout z Paříže i s rukopisy. Byl také významným autorem pařížského šansonu a patřil k nejvlivnějším skladatelům své doby.

Italský skladatel a varhaník benátské školy.

Byl patrně rodilým Benátčanem a snad v mládí žákem Adriana Willaerta u svatého Marka. Počátkem 50. let působil zřejmě ve Veroně, v letech 1555–1557 byl varhaníkem v benátské čtvrti Cannaregio. Roku 1562 navštívil Frankfurt a Mnichov a spřátelil se s Orlandem di Lasso; spolupráce byla pro oba skladatele velmi plodná. Od roku 1564 až do smrti byl varhaníkem u svatého Marka. Složil hudbu k oslavám vítězství nad Turky u Lepanta (1571) i k návštěvě japonských princů (1585) a sbory k jednomu z prvních novodobých uvedení antického dramatu, Sofoklova Krále Oidipa. Byl prvním mezinárodně proslulým členem benátské školy a výrazně šířil benátský styl v Itálii i v Německu. K jeho žákům patřili synovec Giovanni Gabrieli, teoretik Lodovico Zacconi a Hans Leo Hassler.

Franko-vlámský skladatel a kapelník.

Podle nepotvrzené historky byl jako chlapec pro svůj krásný hlas třikrát unesen. Ve dvanácti letech odešel s Ferrantem Gonzagou do Itálie a působil v Mantově, na Sicílii, v Miláně, Neapoli a Římě, kde se roku 1553 stal kapelníkem prestižní Lateránské baziliky. Roku 1555 se vrátil do Nizozemí a v Antverpách vydal svá první díla. Roku 1556 přešel ke dvoru bavorského vévody Albrechta V. v Mnichově a od roku 1563 až do smrti vedl jeho dvorní kapelu, jedno z nejvýznamnějších hudebních těles Evropy. Roku 1570 jej císař Maxmilián II. povýšil do šlechtického stavu, což bylo u skladatele výjimečné. Je hlavním představitelem zralého polyfonního slohu franko-vlámské školy a s Byrdem, Palestrinou a Victorií patří k vrcholným skladatelům pozdní renesance. Zanechal přes dva tisíce skladeb všech tehdejších žánrů, od mší a motet po francouzské šansony, italské madrigaly a německé písně.

Anglický skladatel a varhaník.

O jeho dětství nejsou žádné doklady; patrně byl sboristou a podle pozdějších zpráv se hudbě učil u Thomase Tallise v královské kapli. Roku 1563 se stal varhaníkem a sbormistrem katedrály v Lincolnu a od roku 1572 působil v královské kapli. Roku 1575 získal s Tallisem od královny Alžběty I. monopol na tisk not a notového papíru a společně vydali sbírku motet Cantiones sacrae. V 70. letech přestoupil ke katolictví, v Anglii tehdy pronásledovanému; díky přízni královny unikl nejtvrdším postihům a některé skladby psal pro tajné katolické bohoslužby. Skládal anglikánskou i katolickou chrámovou hudbu, světské písně, skladby pro virginal i pro soubory violových nástrojů. Je považován za jednoho z největších skladatelů renesance a spolu s Dunstablem a Purcellem za nejvýznamnějšího anglického skladatele staré hudby.

Španělský skladatel, varhaník a kněz.

Po předčasné smrti otce se jeho vzdělání ujal strýc, kněz, a Tomás se stal sboristou katedrály v Ávile. V Římě studoval na jezuitském Collegiu Germanicum a možná i u Palestriny, jehož stylem byl rozhodně ovlivněn; po Palestrinově odchodu převzal místo hudebního ředitele římského semináře. Roku 1574 byl vysvěcen na kněze a v letech 1578–1585 byl kaplanem v kostele San Girolamo della Carità; roku 1585 vyšlo jeho vrcholné dílo, soubor zpěvů pro Svatý týden. Roku 1587 mu král Filip II. umožnil návrat do Španělska jako kaplanu své sestry, ovdovělé císařovny Marie, v madridském klášteře Descalzas Reales, kde zůstal až do smrti. Je nejslavnějším španělským skladatelem renesance a s Palestrinou a Lassem patří k vrcholným skladatelům pozdní renesance. Jeho dílo je téměř výhradně duchovní a proslulo naléhavostí motet, rekviem a zpěvů pro Svatý týden.

Italský skladatel, kapelník a kněz.

Hudbu studoval v Modeně u servity Salvatora Essengy a před rokem 1577 přijal kněžské svěcení. Koncem 70. let měl kontakty se skladateli benátské školy, s nimiž psal hudbu k vévodské svatbě. V letech 1581–1584 byl kapelníkem katedrály v Salò, pak sbormistrem v Reggio Emilia a od roku 1586 kanovníkem v Correggiu, kde hodně komponoval, ale cítil se odříznut od hudebních center. Pak se vrátil do Modeny ke katedrále. Roku 1598 jej vévoda Cesare d’Este jmenoval dvorním kapelníkem; s ním roku 1600 navštívil Florencii, kde slyšel Periho operu Euridice. Proslul madrigaly a novou formou „madrigalové komedie“, lehkou, lidovou a dramatickou zábavou z madrigalů spojených v celek. Nejslavnější z nich je L’Amfiparnaso, uvedená v Modeně roku 1594 a vydaná roku 1597 v bohatě ilustrovaném tisku.

Italský skladatel, zpěvák a loutnista.

Narodil se v chudé rodině jako syn notářského písaře z Brescie; první hudební vzdělání získal patrně u Giovanniho Contina, kapelníka brescijské katedrály. Sloužil kardinálu Cristoforu Madruzzovi v Římě a po jeho smrti kardinálu Luigimu d’Este; byl znám jako vynikající zpěvák a loutnista. Do kardinálovy smrti roku 1586 se stal mezinárodně proslulým skladatelem, jehož knihy madrigalů vycházely v Itálii i v zahraničí. Pak sloužil zhruba dva roky na dvoře velkovévody Ferdinanda I. Medicejského ve Florencii, v Římě kardinálu Aldobrandinimu a v letech 1596–1598 polskému králi Zikmundovi III. ve Varšavě a Krakově. Patřil k nejslavnějším madrigalistům a napsal jich kolem pěti set, plných zvukomalby a chromatiky. Jeho rané lehčí madrigaly vyšly roku 1588 v Anglii ve sbírce Musica Transalpina, která tam vyvolala vlnu obliby madrigalu.

Anglický skladatel, hudební teoretik, zpěvák a varhaník.

Narodil se v Norwichi jako syn sládka a byl patrně chlapeckým sboristou tamní katedrály, jejímž sbormistrem se stal roku 1583. V Londýně působil jako zpěvák, skladatel a varhaník katedrály svatého Pavla. Byl předním představitelem anglické madrigalové školy a nejslavnějším skladatelem světské hudby v alžbětinské Anglii. Podle encyklopedie New Grove měl hlavní zásluhu na tom, že „naroubil italský výhonek na domácí kmen“ a zahájil krátký, ale skvělý rozkvět anglického madrigalu. Spolu s Robertem Johnsonem je autorem jediných dochovaných dobových zhudebnění Shakespearových veršů. Od roku 1598 až do smrti držel patent na tisk hudby a využíval jej se zkušenými tiskaři, jako byl Thomas East. Jeho učebnice A Plaine and Easie Introduction to Practicall Musicke (1597) byla dlouho populární.

Nizozemský skladatel, varhaník a pedagog.

Byl nejstarším synem varhaníka Pietera Swybbertszoona, který krátce po jeho narození přesídlil do Amsterdamu a stal se varhaníkem kostela Oude Kerk. Prvním učitelem byl patrně otec, který však roku 1573 zemřel; o dalším hudebním vzdělání se ví málo. Nejpozději od roku 1580 až do smrti byl sám varhaníkem Oude Kerk a z Amsterdamu vyjížděl jen zřídka. Patřil k prvním velkým skladatelům pro klávesové nástroje v Evropě a představuje vrchol nizozemské klávesové školy; dochovalo se přes 70 jeho klávesových skladeb, z nichž mnohé zřejmě sloužily jako studie pro žáky. Za ním přijížděli žáci z Nizozemí i severního Německa, mezi nimi Samuel Scheidt, Heinrich Scheidemann a Jacob Praetorius, a položil tak základ severoněmecké varhanní tradice. Složil také přes 250 vokálních skladeb a chtěl zhudebnit celý žaltář. Jeho dílo spojuje závěr renesance a počátky baroka.

Anglický skladatel, loutnista a zpěvák.

O jeho mládí se ví velmi málo; narodil se patrně v Londýně, ale objevuje se i domněnka o irském původu. V letech 1580–1584 sloužil v Paříži u anglického vyslance sira Henryho Cobhama a hodně cestoval po Německu a Itálii, kde jej okouzlily madrigaly Luky Marenzia. Od roku 1598 do roku 1606 byl dvorním loutnistou dánského krále Kristiána IV.; v Londýně přitom dál vydával své skladby. Od roku 1612 až do smrti působil jako loutnista na dvoře Jakuba I. Dnes je nejznámější svými melancholickými písněmi s loutnou, jako Flow my tears či In darkness let me dwell. Jeho nejznámějším instrumentálním dílem je Lachrimae, sedm vášnivých pavan pro pět viol a loutnu (1604). Za života i desítky let po smrti se těšil mimořádné slávě, pak upadl v zapomnění a jeho hudba ožila až s obrozením staré hudby ve 20. století.

Německý skladatel a varhaník.

Byl synem varhaníka a brusiče drahokamů Isaaka Hasslera, rodáka z Jáchymova, který byl jeho prvním učitelem. Roku 1584 odešel jako první z mnoha německých skladatelů do Itálie a v Benátkách studoval skladbu a varhany u Andrey Gabrieliho; spřátelil se s jeho synovcem Giovannim. Po návratu působil přes patnáct let v Augsburgu jako varhaník Octaviana II. Fuggera. Zkonstruoval i mechanické varhany s hodinovým strojem, které koupil císař Rudolf II.; ten roku 1595 povýšil bratry Hasslerovy do šlechtického stavu. Roku 1602 se vrátil do Norimberka a stal se také dvorním služebníkem Rudolfa II. a později komorním varhaníkem a kapelníkem saského kurfiřta v Drážďanech. Zemřel na tuberkulózu na cestě ke korunovaci císaře Matyáše. Přinesl do Německa benátský vícesborový styl a italské lehké formy.

Český šlechtic, skladatel, cestovatel, voják a spisovatel.

V letech 1576–1584 žil na dvoře arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského v Innsbrucku, naučil se sedmi jazykům a ve zpěvu a kontrapunktu jej vyučoval Gerard van Roo. Po neúspěšném pokusu získat místo u dvora Rudolfa II. bojoval v letech 1593–1598 v tureckých válkách. Roku 1598 podnikl cestu do Svaté země a Egypta, kterou popsal v cestopisu Cesta z Království českého do Benátek a odtud do země Svaté (1608). Od roku 1601 byl dvorním radou a císařovým komorníkem. Přidal se k českému stavovskému povstání a po porážce na Bílé hoře byl roku 1621 popraven na Staroměstském náměstí. Jako skladatel představoval v Čechách franko-vlámskou polyfonii a navazoval na českou školu vokálního vícehlasu. Jeho katolická mše zazněla roku 1620 v jednom pražském kostele, krátce před jeho popravou.

Italský šlechtic, kníže z Venosy, skladatel a loutnista.

Pocházel z vysoké šlechty: jeho strýcem byl kardinál Karel Boromejský, matka byla neteří papeže Pia IV. Od dětství se věnoval hudbě a výborně hrál na loutnu. Roku 1586 se oženil se sestřenicí Marií d’Avalos; když ji roku 1590 přistihl v neapolském paláci s milencem Fabriziem Carafou, nechal je oba zabít. Soud jej jako šlechtice neodsoudil. Po smrti otce se stal třetím knížetem z Venosy. Roku 1594 se oženil s Leonorou d’Este a přes dva roky žil ve Ferraře, jednom ze středisek pokrokového madrigalu, kde vydal první madrigaly; roku 1597 se vrátil na své panství a obklopil se hudebníky. Proslul madrigaly a duchovními skladbami s odvážnou chromatikou, jakou hudba znovu poznala až koncem 19. století. Ve 20. století jeho dílo obdivoval například Igor Stravinskij, který mu věnoval Monumentum pro Gesualdo (1960).

Anglický skladatel, básník, teoretik a lékař.

Byl synem úředníka kancléřského soudu; po smrti obou rodičů jej otčím poslal roku 1581 studovat na Peterhouse v Cambridgi, kterou opustil bez titulu. Od roku 1586 studoval práva na londýnské Gray’s Inn, ale advokátem se nestal. Roku 1605 získal titul doktora medicíny v Caen a až do smrti zřejmě působil v Londýně jako lékař. Napsal přes sto písní s doprovodem loutny, k nimž sám psal i texty, a stal se jedním z nejznámějších autorů tohoto žánru v alžbětinské a jakubovské Anglii. Skládal také masky, dvorské hry s tancem, a sepsal uznávanou příručku o kontrapunktu. Ve spisu Observations in the Art of English Poesie (1602) brojil proti rýmu a obhajoval verš podle antických časoměrných vzorů. Jeho známou básní je There Is a Garden in Her Face.

Německý skladatel, varhaník a hudební teoretik.

Narodil se jako Michael Schultze, nejmladší syn luterského faráře; jméno Praetorius je latinskou obdobou příjmení. Studoval teologii a filozofii na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou a od roku 1587 tam byl varhaníkem kostela Marienkirche. Od let 1592/93 sloužil na dvoře brunšvicko-lüneburského vévody Jindřicha Julia ve Wolfenbüttelu, nejprve jako varhaník a od roku 1604 jako dvorní kapelník; později působil i jako nerezidentní kapelník saského kurfiřta v Drážďanech. Byl jedním z nejvšestrannějších skladatelů své doby a zvlášť významně rozvíjel formy založené na protestantském chorálu. Pod vlivem benátských skladatelů, jako byl Giovanni Gabrieli, rozvinul vícesborový chorální koncert. Jeho spis Syntagma musicum je nejrozsáhlejším hudebně teoretickým dílem doby a cenným pramenem o nástrojích a provozovací praxi.

Anglický skladatel, varhaník a cembalista.

Narodil se v hudebnické rodině: otec byl oxfordským městským hudebníkem a hudebníky byli i jeho bratři. V letech 1596–1598 zpíval ve sboru King’s College v Cambridgi, který vedl jeho starší bratr Edward, a roku 1606 tam získal bakalářský titul z hudby. Od roku 1603 byl členem královské kaple a od roku 1605 jejím varhaníkem; hrál také na dvoře prince Karla a roku 1623 se stal varhaníkem Westminsterského opatství. V 10. letech 17. století byl předním anglickým skladatelem a varhaníkem. Patřil k posledním mistrům anglické virginalové a madrigalové školy a jeho hudba ztělesňuje přechod od renesance k baroku. Byl nejmladším přispěvatelem do Parthenie, první tištěné sbírky anglické hudby pro klávesové nástroje. Zemřel náhle ve 41 letech v Canterbury.

Italský skladatel, zpěvák, instrumentalista a pedagog.

Byl synem tesaře a bratrem florentského sochaře Giovanniho Cacciniho. V Římě studoval loutnu, violu a harfu a získal pověst zpěváka; v 60. letech jej toskánský velkovévoda František Medicejský vzal do Florencie. Od roku 1579 zpíval na medicejském dvoře jako tenor, doprovázel se na violu či arciloutnu a účinkoval v nákladných intermediích, předchůdcích opery. Patřil k Florentské cameratě, kroužku humanistů a hudebníků v domě hraběte Giovanniho de’ Bardi, který usiloval o obnovu antického hudebního dramatu; spolu s ní rozvinul monodii, citově působivý sólový zpěv s jednoduchým akordickým doprovodem. Byl jedním ze zakladatelů opery a soupeřil s Jacopem Perim i Emiliem de’ Cavalieri. Jeho sbírka písní a árií pro sólový hlas Le nuove musiche (1602) patří k nejvlivnějším dílům raného baroka. Jeho dcera Francesca Caccini byla rovněž skladatelkou.

Italský skladatel a varhaník benátské školy.

Narodil se v Benátkách a patrně jej vychovával a vyučoval strýc Andrea Gabrieli, jemuž byl podle vlastních slov „téměř synem“. V Mnichově na dvoře vévody Albrechta V. studoval u Orlanda di Lasso, který jeho styl výrazně ovlivnil. Kolem roku 1585 se stal hlavním varhaníkem baziliky svatého Marka a po strýcově smrti převzal i místo skladatele; zároveň byl až do smrti varhaníkem v Scuola Grande di San Rocco, nejbohatším benátském bratrstvu. Jeho vlivná sbírka Sacrae symphoniae (1597) způsobila, že za ním do Benátek přijížděli skladatelé z celé Evropy, zvláště z Německa; jeho žákem byl i Heinrich Schütz. Představuje vrchol benátské školy na přechodu od renesance k baroku. Jako jeden z prvních předepisoval dynamiku a obsazení nástrojů, jako ve slavné Sonata pian’ e forte, a stavěl proti sobě prostorově oddělené sbory.

Italský skladatel, zpěvák a varhaník, tvůrce první opery.

Pocházel ze zámožné rodiny; sám tvrdil, že je z Říma, nejisté však je, zda se nenarodil ve Florencii. Hudba pro něj nebyla zdrojem obživy, ale vášní. Jako chlapec zpíval v servitském kostele Santissima Annunziata, studoval u Cristofana Malvezziho a od roku 1579 byl varhaníkem kláštera Badia Fiorentina. V 90. letech se sblížil s mecenášem Jacopem Corsim, s nímž a s básníkem Ottaviem Rinuccinim vytvořil roku 1597 Dafne, považovanou za první dílo nové formy, opery; dochovalo se z ní jen několik fragmentů. Vrcholem jeho dráhy bylo uvedení Euridice 6. října 1600 při svatebních slavnostech Marie Medicejské a francouzského krále Jindřicha IV.; je to nejstarší dochovaná opera. Navázal na experimenty Florentské cameraty s monodií, sólovým zpěvem nad continuem, z níž se vyvinul recitativ a árie.

Italský skladatel, kapelník, hráč na smyčcové nástroje a kněz.

Hudbu studoval v rodné Cremoně u Marc’Antonia Ingenieriho. Kolem roku 1590 vstoupil do služeb mantovského vévody Vincenza I. Gonzagy, u něhož působil přes dvacet let a proslavil se jako operní skladatel. Po propuštění z Mantovy získal roku 1613 prestižní místo kapelníka baziliky svatého Marka v Benátkách, kde zůstal až do smrti; roku 1633 přijal kněžské svěcení. Je klíčovou přechodovou postavou mezi renesancí a barokem. Vedle tradiční polyfonie (prima pratica) prosazoval výraznější nový styl (seconda pratica) a obhajoval jej v předmluvě k Páté knize madrigalů (1605) proti kritikovi Artusimu. Složil devět knih madrigalů a velká duchovní díla, například Mariánské nešpory (1610). Jeho Orfeo (1607) je nejstarší operou, která se dodnes běžně hraje; z Ariadny (1608) se dochoval jen slavný nářek. Pro Benátky napsal na sklonku života opery Odysseův návrat do vlasti a Korunovace Poppey.

Italský skladatel, varhaník a cembalista.

Byl zázračným dítětem a studoval ve Ferraře u Luzzasca Luzzaschiho; ovlivnili jej i Ascanio Mayone, Giovanni Maria Trabaci a Claudio Merulo. Jako hudebník arcibiskupa Guida Bentivoglia jej doprovázel do Flander, kam byl Bentivoglio vyslán jako nuncius. Od 21. července 1608 do roku 1628 a znovu od roku 1634 až do smrti byl varhaníkem baziliky svatého Petra v Římě. Byl jedním z nejvýznamnějších skladatelů hudby pro klávesové nástroje pozdní renesance a raného baroka a jeho tištěné sbírky patří k nejvlivnější hudbě 17. století. Ovlivnil Frobergera, Bacha, Purcella i další velké skladatele. Skladby z jeho sbírky liturgické varhanní hudby Fiori musicali (1635) sloužily ještě v 19. století jako vzory přísného kontrapunktu.

Německý skladatel, varhaník a dvorní kapelník.

Byl nejstarším synem hostinského a pozdějšího purkmistra Weißenfelsu. Jeho nadání objevil roku 1598 lankrabě Mořic Hesensko-Kasselský a vzal jej ke svému dvoru do Kasselu. Studoval práva v Marburgu a v letech 1609–1612 hudbu v Benátkách u Giovanniho Gabrieliho. Od roku 1615 působil přes půl století na dvoře saského kurfiřta v Drážďanech; za třicetileté války, která drážďanskou kapelu oslabila, pobýval v letech 1633–1635 v Kodani. Je pokládán za nejvýznamnějšího německého skladatele před Bachem a jednoho z nejdůležitějších skladatelů 17. století: přenesl do Německa italský styl a rozvíjel jej na přechodu od renesance k baroku. Psal hlavně pro luterskou církev a dochovalo se přes 500 jeho skladeb. Jeho Dafne (1627) je pokládána za první německou operu, hudba se však nedochovala; v 60. letech složil nejvýznamnější pašije před Bachem.

Německý skladatel, básník a lipský kantor.

Po otcově smrti se dostal do Drážďan jako chlapecký soprán kurfiřtského sboru a důkladné hudební vzdělání získal u kapelníka Rogiera Michaela. Studoval ve Schulpfortě a v letech 1608–1612 práva a svobodná umění na univerzitě v Lipsku. Pak byl domácím hudebním ředitelem a vychovatelem u Gottfrieda von Wolffersdorf, krátce kapelníkem ve Výmaru a od roku 1616 až do smrti tomášským kantorem v Lipsku, tedy kantorem Tomášské školy, ředitelem jejího sboru a městským ředitelem hudby. Na rozdíl od svého přítele Schütze trpěl chatrným zdravím a nedožil se vysokého věku. Patřil k prvním, kdo přenesli raně italské novinky do německé hudby. Střídavě vydával sbírky duchovní a světské hudby; jeho duchovní madrigaly Israelsbrünnlein (1623) dosahují výrazové síly, jakou měl v Německu jen Schütz.

Německý skladatel, varhaník a pedagog.

Po prvních studiích v Halle odešel do Amsterdamu k Janu Pieterszoonu Sweelinckovi, jehož vliv je v jeho stylu zřetelný. Po návratu se stal dvorním varhaníkem a později kapelníkem braniborského markraběte Kristiána Viléma v Halle a spolupracoval s Michaelem Praetoriem. Na rozdíl od Schütze zůstal za třicetileté války v Německu a protloukal se výukou a menšími místy; poté co roku 1628 přišel kvůli Valdštejnovi o místo u markraběte, stal se hudebním ředitelem tří kostelů v Halle. Byl prvním mezinárodně významným německým skladatelem pro varhany a představitelem rozkvětu nového severoněmeckého stylu. Jeho Tabulatura nova (1624) byla první sbírkou pro klávesové nástroje, v níž byl v Německu použit partiturní zápis v pětilinkových osnovách.

Italský operní skladatel, varhaník a zpěvák.

Narodil se jako Pietro Francesco Caletti-Bruni; jméno Cavalli převzal od svého ochránce, benátského šlechtice Federica Cavalliho, který jej vzal z Cremy do Benátek. Roku 1616 jej Claudio Monteverdi přijal jako chlapecký soprán do sboru baziliky svatého Marka, kde se stal jeho učitelem. U svatého Marka se roku 1639 stal druhým varhaníkem, roku 1665 prvním a roku 1668 kapelníkem. Roku 1639 uvedl svou první operu Le nozze di Teti e di Peleo v divadle San Cassiano, prvním veřejném operním divadle v Benátkách. Po Monteverdim se stal předním operním skladatelem poloviny 17. století a napsal přes třicet oper, téměř všechny pro benátská divadla. Jeho sláva vedla k pozvání do Paříže (1660–1662), kde byla k oslavám sňatku Ludvíka XIV. uvedena jeho opera Ercole amante. Psal i chrámovou hudbu, mimo jiné osmihlasé rekviem, patrně určené pro vlastní pohřeb.

Italský skladatel, kapelník a pedagog.

Byl nejmladším dítětem bednáře z Marina. Od roku 1623 zpíval ve sboru katedrály v Tivoli, kde byl v letech 1624–1627 varhaníkem, a pak se stal kapelníkem v Assisi. Roku 1628 získal místo kapelníka kostela sv. Apolináře, náležejícího k jezuitskému Collegiu Germanicu v Římě, a zůstal mu věrný po celý život, i když odmítl lákavé nabídky, například místo u svatého Marka v Benátkách po Monteverdiho smrti. Roku 1637 byl vysvěcen na kněze. Švédská královna Kristina, žijící po abdikaci v Římě, jej roku 1656 jmenovala svým komorním kapelníkem. Je nazýván otcem oratoria: ustálil charakteristické rysy latinského oratoria a byl plodným skladatelem mší, motet a kantát. Prostřednictvím svých žáků, jako byli Kerll v Německu a Charpentier ve Francii, výrazně ovlivnil hudbu severní Evropy.

Německý skladatel, varhaník a virtuos na klávesové nástroje.

Byl synem tenoristy württemberské dvorní kapely. Kolem roku 1634 odešel do Vídně, kde zpíval v císařské kapele a stal se dvorním varhaníkem. Roku 1637 dostal stipendium ke studiu u Girolama Frescobaldiho v Římě a roku 1641 se vrátil do Vídně. V letech 1649–1653 hodně cestoval, mimo jiné do Bruselu, Londýna a Paříže, kde poznal francouzské skladatele a jejich lomený loutnový styl (style brisé), který ovlivnil jeho cembalové suity. V Paříži byl roku 1652 svědkem smrti svého přítele, loutnisty Blancrochera, na nějž složil náhrobní skladbu (tombeau). Poslední léta strávil u své mecenášky vévodkyně Sibyly Württemberské v Héricourtu. Patřil k nejslavnějším skladatelům své doby a významně rozvinul suitu tanců pro klávesové nástroje; jeho cembalové skladby jsou výrazně programní. Za života vydal jen dvě skladby a publikování rukopisů zakázal.

Italská zpěvačka a skladatelka.

Narodila se jako Barbara Valle; jejím otcem byl patrně básník a libretista Giulio Strozzi, člen vlivné benátské Accademia degli Incogniti, který ji adoptoval a podporoval její talent. Skladbu studovala u Francesca Cavalliho. Giulio Strozzi založil hudební společnost Accademia degli Unisoni, která se scházela v jeho domě a dávala Barbaře příležitost vystupovat jako zpěvačka i předvádět vlastní skladby. Měla čtyři děti s mecenášem Giovannim Paolem Vidmanem, s nímž nebyla sezdána. Za života vydala osm svazků vlastní hudby a měla v tisku víc světské hudby než kterýkoli jiný skladatel té doby, a to bez podpory církve či stálého šlechtického mecenáše. Psala především kantáty, árie a madrigaly pro hlas s continuem; její styl připomíná Cavalliho.

Francouzský skladatel italského původu, tanečník a houslista.

Narodil se jako Giovanni Battista Lulli v rodině florentského mlynáře. Roku 1646 jej při karnevalu, převlečeného za Harlekýna a hrajícího na housle, zaujal rytíř de Guise a odvezl jej do Paříže, kde vstoupil do služeb Mademoiselle de Montpensier a zdokonaloval se v hudbě. Roku 1653 se stal královským skladatelem instrumentální hudby a postupně ovládl celou francouzskou hudební scénu; patřil k důvěrným přátelům Ludvíka XIV. a roku 1661 se stal francouzským poddaným. S Molièrem vytvořil řadu komedií-baletů, nejslavnější je Měšťák šlechticem, a s libretistou Quinaultem tragédie se zpěvy, jimiž vytvořil francouzskou národní operu i francouzský typ operní ouvertury; rozvinul také recitativ přizpůsobený francouzštině. Zemřel na gangrénu poté, co se při dirigování udeřil holí do nohy a odmítl amputaci.

Moravský skladatel, trumpetista a kapelník.

Jeho rodina žila v Hlučíně, Moravské Ostravě a na Hukvaldech, kde otec sloužil jako kaprál hradní stráže. V letech 1656–1660 studoval na jezuitském gymnáziu v Opavě, kde poznal skladatele Heinricha Ignaze Franze Bibera a Philippa Rittlera, kteří jej prokazatelně ovlivnili. Pak vstoupil do kapely olomouckého biskupa Karla Liechtensteina-Kastelkorna v Kroměříži, který po třicetileté válce budoval honosné sídlo a shromáždil hudebníky z celé Evropy. Roku 1664 se po Biberově odchodu do Salcburku stal dvorním trumpetistou kroměřížského zámku a kapelníkem olomouckého chrámu svatého Mořice. Spolu s Adamem Michnou z Otradovic je pokládán za nejvýznamnějšího hudebníka českých zemí 17. století. Zanechal asi 120 skladeb, převážně orchestrálních, s bohatým obsazením žesťů; jeho hudbu zdobí virtuózní psaní pro trubky a melodie s kořeny v moravské lidové hudbě. Celé jeho dílo se zachovalo v kroměřížském hudebním archivu.

Dánsko-německý varhaník a skladatel.

Byl synem varhaníka Johannese Buxtehudeho, rodáka z holštýnského Oldesloe. Rok i místo jeho narození jsou sporné; většina badatelů dnes přijímá rok 1637 a Helsingborg ve Skåne, tehdy součásti Dánska, a podle nekrologu sám považoval Dánsko za svou vlast. Působil jako varhaník v Helsingborgu a Helsingøru a od roku 1668 až do smrti v Marienkirche v Lübecku, kde vystřídal Franze Tundera a oženil se s jeho dcerou. Svobodné prostředí císařského města mu dovolilo pořádat slavné večerní koncerty (Abendmusiken). Patří k vrcholným představitelům severoněmecké varhanní školy a k nejdůležitějším skladatelům 17. století. Jeho vokální i instrumentální tvorba silně ovlivnila mladší skladatele, mezi nimi Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela.

Francouzský skladatel, zpěvák a varhaník.

Narodil se v rodině malíře a získal dobré vzdělání, patrně u jezuitů. V letech 1667–1669 studoval v Římě u Giacoma Carissimiho a italský styl jej poznamenal natrvalo; spolu s Mondonvillem byl jediným Francouzem, který se věnoval oratoriu. Po návratu působil jako skladatel a zpěvák ve službách vévodkyně Marie de Guise. Od roku 1672 spolupracoval s Molièrem, který se rozešel s Lullym; mezi jejich díla patří Zdravý nemocný. Krále Ludvíka XIV. zaujala jeho scénická hudba a roku 1683 mu udělil doživotní rentu. Byl ředitelem hudby u pařížských jezuitů a od roku 1698 hudebním mistrem chlapců v Sainte-Chapelle. Jeho opera Médée (1693) neuspěla a dále se věnoval hlavně duchovní hudbě, v níž jej současníci obzvlášť oceňovali. Předehra jeho Te Deum je od roku 1954 znělkou Eurovize.

Český barokní skladatel a houslový virtuos německé národnosti.

Narodil se ve Stráži pod Ralskem (Wartenberg). Základy hudby mohl získat u místního varhaníka Wieganda Knöffela a pravděpodobně studoval na jezuitském gymnáziu v Opavě, kde poznal Pavla Josefa Vejvanovského. Působil ve Štýrském Hradci u knížete Johanna Seyfrieda z Eggenbergu a nejpozději od roku 1668 v kapele olomouckého biskupa Karla Liechtensteina-Kastelkorna v Kroměříži. Bez svolení se nevrátil z cesty do Innsbrucku a roku 1670 jej přijal do služby salcburský arcibiskup Max Gandolph z Kuenburgu; roku 1684 se stal salcburským dvorním kapelníkem a v Salcburku zůstal až do smrti. Roku 1690 jej císař Leopold I. povýšil do šlechtického stavu jako Bibera von Bibern. Patří k nejvýznamnějším skladatelům pro housle: hrál v 6. a 7. poloze, psal složité vícehlasé pasáže a rozvíjel skordaturu, tedy přeladění strun. Passacaglia, která uzavírá Růžencové sonáty, je jednou z nejstarších známých skladeb pro sólové housle. Hudební historik Charles Burney jej na konci 18. století označil za nejlepšího houslového skladatele 17. století.

Italský houslista a skladatel.

Podle básníka Giovanniho Maria Crescimbeniho se nejprve učil hudbě u kněze ve Faenze a v Lugu a roku 1666 odešel do Bologni, tehdy střediska vyspělé houslové školy; nejpozději roku 1670, v sedmnácti letech, jej přijala za člena Accademia Filarmonica. Od roku 1675 je doložen v Římě, kde hrál pro bohaté mecenáše, mezi nimi kardinála Benedetta Pamphiliho, a vedl slavnostní hudební produkce pro švédskou královnu Kristinu. V letech 1689–1690 pobýval v Modeně. Jeho největším příznivcem se stal kardinál Pietro Ottoboni, v jehož paláci žil a dlouho řídil proslulé pondělní koncerty. Vydal jen šest sbírek, jeho hudba však byla klíčová pro vývoj moderní sonáty a koncertu, pro přední postavení houslí i pro ustálení moderní tonality a funkční harmonie. Jeho dílo ovlivnilo celou generaci skladatelů včetně Vivaldiho, Händela, Bacha a Couperina; Händelovy concerti grossi op. 6 si za vzor vzaly Corelliho stejnojmennou sbírku. Jeho houslový styl šířili žáci, mezi nimi Francesco Geminiani a Pietro Locatelli. Je pochován v římském Pantheonu.

Německý skladatel, varhaník a pedagog.

Narodil se v Norimberku v rodině obchodníka s vínem. Hudbě se učil u Heinricha Schwemmera a Georga Caspara Weckera, roku 1669 začal studovat na univerzitě v Altdorfu a vzdělání si doplnil v Řezně. Nejpozději roku 1673 žil ve Vídni, kde se stal zástupcem varhaníka v katedrále svatého Štěpána, roku 1677 dvorním varhaníkem v Eisenachu a roku 1678 varhaníkem kostela Predigerkirche v Erfurtu, kde mu smlouva ukládala skládat chorální předehry k bohoslužbám. V Eisenachu a Erfurtu se spřátelil s rodinou Bachů a učil Johanna Christopha Bacha, nejstaršího bratra Johanna Sebastiana, který pak sám vyučoval mladšího bratra; J. S. Bacha tak Pachelbel ovlivnil nepřímo. Po působení ve Stuttgartu a v Gotě se roku 1695 vrátil do Norimberka jako varhaník kostela svatého Sebalda a zůstal jím až do smrti. Přivedl jihoněmeckou varhanní školu k vrcholu a jeho přínos k vývoji chorální předehry a fugy jej řadí k nejvýznamnějším skladatelům středního baroka. Dnes je nejznámější jeho Kánon D dur, původně pro tři housle a basso continuo.

Český barokní skladatel a dvorní kapelník.

Byl pokřtěn v Krásně a mládí prožil v Ostrově (Schlackenwerth), kde vystudoval piaristické gymnázium a naučil se hrát na klavír a na housle. Někdy mezi lety 1686 a 1689 se stal kapelníkem sasko-lauenburského dvora v Ostrově a nejpozději od roku 1695 byl kapelníkem markraběte Ludvíka Viléma Bádenského; roku 1715 se přestěhoval do Rastattu a bádenskému dvoru sloužil až do smrti. Přestože byl dvorním kapelníkem, prožil část života v chudobě, protože svá díla vydával vlastním nákladem. Do německé hudby uvedl francouzský sloh Jeana-Baptisty Lullyho. Jeho Le journal du printemps patří k prvním sbírkám orchestrálních suit vydaným v Německu a v cembalových suitách obohatil tradiční Frobergerův model o nové tance. Varhanní sbírka Ariadne musica s dvaceti preludii a fugami v různých tóninách je považována za významného předchůdce Bachova Dobře temperovaného klavíru. J. S. Bach i G. F. Händel jeho dílo znali a občas z něj přejímali; Johann Nikolaus Forkel jej řadil k nejlepším skladatelům pro klávesové nástroje své doby.

Italský houslista, violista, skladatel a pedagog.

Narodil se ve Veroně; jeho bratrem byl malíř Felice Torelli. Kompozici studoval v Bologni u Giacoma Antonia Pertiho a roku 1684 jej tamní Accademia Filarmonica přijala za člena jako houslistu. Od roku 1686 hrál na violu v orchestru baziliky San Petronio, dokud nebyl orchestr roku 1695 nebo počátkem roku 1696 z finančních důvodů rozpuštěn. V letech 1698–1699 byl hudebním ředitelem (maestro di concerto) na dvoře braniborsko-ansbašského markraběte Jiřího Fridricha II., poté pobýval ve Vídni a nejpozději počátkem roku 1701 se vrátil do Bologni, kde až do smrti hrál v obnovené kapele San Petronio, kterou řídil jeho bývalý učitel Perti. Nezávisle na Arcangelu Corellim rozvíjel concerto grosso a patří k prvním tvůrcům sólového houslového koncertu; jeho koncerty mají třívětý sled rychle–pomalu–rychle, který se později všeobecně ujal. Proslul i skladbami pro trubku. Nejvýznamnějším z jeho žáků byl Francesco Manfredini.

Anglický skladatel a varhaník.

Narodil se ve Westminsteru v hudebnické rodině; po otcově smrti roku 1664 se jej ujal strýc Thomas, zpěvák Královské kaple (Chapel Royal). Jako chlapec zpíval v jejím sboru a učil se u Henryho Cooka a Pelhama Humfreyho, žáka Lullyho; po Humfreyho smrti pokračoval u Johna Blowa. Roku 1679 se Blow vzdal místa varhaníka Westminsterského opatství v jeho prospěch a roku 1682 se Purcell stal také varhaníkem Královské kaple. Psal anthemy, ódy k oslavám královské rodiny, více než sto písní a hudbu pro divadlo. Jeho komorní opera Dido a Aeneas je mezníkem anglické dramatické hudby; následovaly semiopery Dioclesian, Král Artuš a Královna víl. Jeho sloh je výrazně anglický, i když přejímá italské a francouzské prvky. Hudba, kterou složil k pohřbu královny Marie II., zazněla i na jeho vlastním pohřbu. Je pochován ve Westminsterském opatství u varhan a bývá pokládán za jednoho z největších anglických skladatelů.

Italský skladatel a cembalista, představitel neapolské operní školy.

Narodil se na Sicílii, v Palermu nebo v Trapani, a první hudební vzdělání získal v rodině. Zpravidla se uvádí, že v Římě studoval u Giacoma Carissimiho. Úspěch jeho opery Gli equivoci nel sembiante (1679) mu získal přízeň švédské královny Kristiny, která tehdy žila v Římě a učinila jej svým kapelníkem. V únoru 1684 se stal kapelníkem neapolského místokrále a napsal zde dlouhou řadu oper. Roku 1702 Neapol opustil: skládal opery pro soukromé divadlo Ferdinanda Medicejského u Florencie a kardinál Ottoboni jej učinil svým kapelníkem a roku 1703 mu získal stejné místo v bazilice Santa Maria Maggiore. V letech 1708–1717 působil opět v Neapoli, poté uváděl v Římě své vrcholné opery. Současníci jej nazývali „italským Orfeem“ a je pokládán za nejvýznamnějšího představitele neapolské operní školy. Dal konečnou podobu árii da capo, ustálil třívětou italskou ouverturu, napsal přes pět set komorních kantát a jeho divadelní hudba silně ovlivnila mladého Händela. Jeho synové Domenico a Pietro Filippo Scarlatti byli rovněž skladateli.

Italský skladatel, varhaník a zpěvák.

Narodil se v Benátkách, ačkoli jeho otec Matteo byl tehdy kapelníkem v Hannoveru. Podle ústní tradice se od roku 1682 učil u Lodovica Fugy a Giovanniho Legrenziho. Celou kariéru spojil s bazilikou svatého Marka: od roku 1689 v ní zpíval alt, od roku 1692 byl druhým a od roku 1704 prvním varhaníkem a roku 1736 se stal kapelníkem (maestro di cappella), tedy získal úřad, který kdysi zastával Claudio Monteverdi; podržel si jej až do smrti. V letech 1717–1719 pobýval v Drážďanech u dvora saského kurfiřta Fridricha Augusta I., kde psal pro italskou operní společnost; uvedl tam mimo jiné opery Giove in Argo a Teofane. Napsal asi třicet oper, mše, kantáty, madrigaly i instrumentální hudbu; jeho pokrokovější díla předjímají galantní sloh, přechod mezi barokem a klasicismem. Opis jeho Missa Sapientiae vlastnili J. S. Bach, Händel i Zelenka. Podle jednoho životopisce z 19. století byli jeho žáky mimo jiné Benedetto Marcello, Baldassare Galuppi a Jan Dismas Zelenka. Jeho manželkou byla sopranistka Santa Stella.

Francouzský skladatel, varhaník a cembalista.

Přízvisko Couperin le Grand (Velký) jej odlišuje od dalších členů významného pařížského hudebnického rodu. Jeho otec Charles byl varhaníkem v kostele Saint-Gervais, kde před ním působil strýc Louis Couperin. Po otcově smrti roku 1679 se chlapce ujal a učil jej varhaník Jacques-Denis Thomelin; místo v Saint-Gervais mezitím zastával Michel Richard Delalande s tím, že je François v osmnácti letech převezme, a Couperin pak v kostele působil až do roku 1723. Roku 1690 vydal Pièces d’orgue, sbírku varhanních mší, a roku 1693 nastoupil po Thomelinovi jako jeden z varhaníků Ludvíka XIV.; učil také královské děti hře na cembalo. Jeho čtyři knihy cembalových skladeb (1713–1730) obsahují přes 230 kusů seskupených do ordres, obdoby suit, s tradičními tanci i skladbami s popisnými názvy. Učebnice L’art de toucher le clavecin (1716) radí o prstokladu, úhozu a ozdobách. Do Francie uvedl Corelliho triovou sonátu a Corellimu i Lullymu vzdal hold dvěma Apoteózami. Jeho cembalové knihy obdivoval Johann Sebastian Bach, později Brahms a Ravel, který mu věnoval suitu Le tombeau de Couperin.

Italský skladatel a houslista.

Byl synem zámožného benátského obchodníka s papírem Antonia Albinoniho a studoval housle a zpěv. Roku 1694 věnoval svůj Opus 1 kardinálu Pietru Ottobonimu a téhož roku byla v Benátkách uvedena jeho první opera Zenobia, regina de Palmireni. Velmi oblíbené suity Opus 3 (1701) věnoval toskánskému princi Ferdinandovi Medicejskému. Za svého života proslul hlavně jako operní skladatel v mnoha italských městech; napsal nejméně padesát oper, z nichž se většina ztratila. Roku 1722 jej bavorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel pozval do Mnichova, aby tam řídil dvě své opery. Dnes je ceněn především pro instrumentální tvorbu, zejména koncerty pro hoboj ze sbírek op. 7 a op. 9: je prvním Italem, o němž víme, že v koncertech užil hoboj jako sólový nástroj (kolem roku 1715) a takové skladby vydal. Johann Sebastian Bach napsal nejméně dvě fugy na jeho témata. Proslulé Adagio g moll je mu připisováno, z velké části je však dílem muzikologa Rema Giazotta z 20. století. Část jeho rukopisů zanikla za druhé světové války se zničením drážďanské státní knihovny.

Italský šlechtic, skladatel, básník a filozof.

Pocházel z benátské patricijské rodiny, jeho otec byl senátorem a bratrem skladatel Benedetto Marcello. Na univerzitě v Padově studoval matematiku a filozofii a vzdělal se také v malířství, básnictví a skladbě. Zajištěné postavení mu dovolovalo věnovat se hudbě: pořádal koncerty v rodném městě a jako člen Accademia dell’Arcadia vydával díla pod arkadským jménem Eterio Stinfalico. Vydal mimo jiné dvanáct kantát op. 1 (1708), Concerti a cinque (Amsterdam 1717), šest koncertů La Cetra (Augsburg 1738) a houslové sonáty. Koncerty La Cetra jsou podle slovníku Grove neobvyklé sólovými party dechových nástrojů, stručností a kontrapunktem v obecně vivaldiovském slohu. Jeho nejznámějším dílem je Koncert d moll pro hoboj a smyčce, vydaný roku 1717, který Johann Sebastian Bach upravil pro cembalo (BWV 974); bývá pokládán za prototyp hobojového koncertu. V posledních letech se věnoval hlavně duchovní poezii. Zemřel v Benátkách a byl pohřben na rodinném statku v Paviole u Padovy.

Anglický skladatel a varhaník.

Narodil se patrně kolem roku 1674 v Londýně, přesné datum je však sporné. Byl žákem Johna Blowa u katedrály svatého Pavla a roku 1685 zpíval ve sboru Královské kaple (Chapel Royal). V letech 1692–1695 byl varhaníkem na Winchester College a v letech 1699–1704 v katedrále svatého Pavla. Později se stal varhaníkem a tzv. Gentleman extraordinary Královské kaple, kde se o místo dělil se svým přítelem, skladatelem Williamem Croftem. Psal hlavně chrámovou a příležitostnou hudbu, mimo jiné hudbu k pohřbu Henryho Purcella. Dnes je nejznámější jeho Prince of Denmark’s March, zvaný Trumpet Voluntary, napsaný kolem roku 1700; přibližně od roku 1878 do 40. let 20. století byl mylně připisován Purcellovi. Rovněž Trumpet Tune in D, připisovaná Purcellovi, pochází ze semiopery The Island Princess (1699), kterou Clarke napsal spolu s Danielem Purcellem. Jeho žákem byl Maurice Greene. Podle dobových zpráv si roku 1707 vzal život z nešťastné lásky.

Italský skladatel, houslový virtuos, impresário a kněz.

Narodil se v Benátkách; jeho otec Giovanni Battista, původně holič, se stal profesionálním houslistou. Od patnácti let se připravoval ke kněžství a roku 1703 byl vysvěcen; pro zrzavé vlasy dostal přezdívku il Prete Rosso (Rudý kněz). Kvůli zdravotním potížím byl brzy zproštěn povinnosti sloužit mše. Téhož roku se stal houslovým mistrem benátského sirotčince Ospedale della Pietà, pro jehož dívčí soubor napsal mnoho skladeb. Průlomem byla sbírka dvanácti koncertů L’estro armonico op. 3 (Amsterdam 1711), úspěšná v celé Evropě. Asi od roku 1718 byl tři roky kapelníkem mantovského místodržitele prince Filipa Hesensko-Darmstadtského a poznal tam zpěvačku Annu Girò, svou žačku a oblíbenou primadonu. Koncerty Čtvero ročních dob vyšly roku 1725 na začátku sbírky Il cimento dell’armonia e dell’inventione op. 8. Psal také chrámové skladby a přes padesát oper. Upevnil formu koncertu, zejména sólového, a přinesl novinky v instrumentaci, houslové technice i programní hudbě; J. S. Bach upravil řadu jeho koncertů pro varhany či cembalo. V naději na císařskou podporu odešel do Vídně, Karel VI. však brzy po jeho příjezdu zemřel a Vivaldi tam roku 1741 zemřel v chudobě. Po téměř dvou stoletích zapomnění bylo jeho dílo znovuobjeveno ve 20. století.

Český skladatel a violonista.

Narodil se v Louňovicích pod Blaníkem a pokřtěn byl jako Jan Lukáš; jméno Dismas je patrně biřmovací. Základy hudby získal u otce Jiřího, kantora a varhaníka, a dále se vzdělával v pražské jezuitské koleji Klementinum; jeho nástrojem byl violone. V Praze sloužil baronu Janu Hubertovi Hartigovi a roku 1710 nebo 1711 se stal violonistou dvorní kapely saského kurfiřta a polského krále Augusta II. Silného v Drážďanech, kde pak strávil celý profesní život. V letech 1716–1719 studoval ve Vídni u císařského kapelníka Johanna Josepha Fuxe. Největším úspěchem jeho kariéry bylo provedení rozsáhlé skladby Sub olea pacis et palma virtutis roku 1723 v pražském Klementinu v přítomnosti císaře Karla VI., krátce po jeho korunovaci českým králem. Dvorním kapelníkem se roku 1733 stal Johann Adolf Hasse a Zelenka získal post dvorního chrámového skladatele. Psal především chrámovou hudbu; za vrchol jeho odkazu jsou pokládány poslední mše, nazývané Missae ultimae. Jeho hudba je ceněna pro harmonickou vynalézavost a mistrovský kontrapunkt a vysoce si jej vážil J. S. Bach. Znovuobjevení jeho díla se připisuje Bedřichu Smetanovi, který roku 1863 uvedl v Praze jednu z jeho orchestrálních suit.

Německý skladatel, varhaník a multiinstrumentalista.

Narodil se v Magdeburku v rodině jáhna, otec mu zemřel, když mu byly čtyři roky. V hudbě byl téměř úplně samoukem a skladatelem se stal proti vůli rodiny, která mu hudbu zakazovala; přesto už ve dvanácti letech napsal operu. Po studiích v Magdeburku, Zellerfeldu a na gymnáziu v Hildesheimu odešel roku 1701 studovat práva do Lipska, brzy se však naplno věnoval hudbě: založil Collegium musicum, roku 1702 se stal ředitelem městské opery a dostal se do sporu s tomášským kantorem Johannem Kuhnauem. Roku 1705 se stal kapelníkem hraběte Erdmanna II. z Promnitz v Sorau (dnes Żary v Polsku), poté působil u vévodského dvora v Eisenachu, kde se setkal s J. S. Bachem, a od roku 1712 jako městský hudební ředitel ve Frankfurtu nad Mohanem. Roku 1721 se usadil v Hamburku jako hudební ředitel pěti hlavních městských kostelů a zůstal tam až do smrti; když po Kuhnauově smrti hledalo Lipsko nového kantora, byl zvolen, místo však odmítl. Patří k nejplodnějším skladatelům dějin. Jeho hudba spojuje francouzský, italský a německý sloh, někdy i vlivy polské lidové hudby, a tvoří most mezi pozdním barokem a raným klasicismem. Bach jej zvolil za kmotra svého syna Carla Philippa Emanuela, který se pak stal jeho nástupcem v Hamburku.

Francouzský skladatel, varhaník, cembalista a hudební teoretik.

Narodil se v Dijonu v rodině varhaníka a vzdělání získal na tamní jezuitské koleji. Původně se měl věnovat právům, rozhodl se však pro hudbu a otec jej poslal do Itálie, kde krátce pobýval v Miláně. Pak hrál na housle v kočovných společnostech a působil jako varhaník v provinčních katedrálách; roku 1706 vydal v Paříži první knihu cembalových skladeb. Později byl varhaníkem v Dijonu, Lyonu a Clermont-Ferrandu. Roku 1722 se natrvalo usadil v Paříži a vydal své nejvýznamnější teoretické dílo Traité de l’harmonie (Pojednání o harmonii), které mu přineslo velkou pověst; zavedl v něm pojem pomyslného „základního basu“ pro rozbor harmonických postupů. K opeře se obrátil, až když se blížil padesátce: Hippolyte et Aricie (1733) byla okamžitě uznána za nejvýznamnější francouzskou operu od Lullyho smrti a vyvolala spor jeho příznivců s přívrženci Lullyho. Následovaly opera-balet Les Indes galantes, tragédie Castor et Pollux a Dardanus a komická opera Platée. Vystřídal Lullyho jako vůdčí skladatel francouzské opery a v 50. letech jej zastánci italské opery napadali ve sporu zvaném Querelle des Bouffons. Vedle Couperina je pokládán za předního francouzského skladatele pro cembalo; Gluckovy italské reformní opery prozrazují znalost jeho děl.

Český skladatel, varhaník, pedagog a minoritský kněz.

Narodil se v Nymburce jako syn kantora Samuela, od něhož získal základy hudby. V letech 1700–1702 studoval filozofii na pražské univerzitě, poté vstoupil do řádu minoritů, nějaký čas působil v konventu u svatého Jakuba na Starém Městě pražském a roku 1708 byl vysvěcen na kněze. Roku 1710 odešel bez svolení svých představených do Itálie studovat hudbu, za což byl na deset let vypovězen z českých zemí. V letech 1710–1715 byl varhaníkem baziliky svatého Františka v Assisi; v Itálii mu říkali Padre Boemo. Po vypršení trestu se vrátil do Prahy a věnoval se především výuce. Roku 1731 odešel znovu do Itálie jako varhaník baziliky svatého Antonína v Padově. Pro zhoršující se zdraví se rozhodl vrátit do Čech, na cestě však onemocněl a roku 1742 zemřel ve Štýrském Hradci. Patří k předním představitelům české pozdně barokní hudby a jako skladatel i učitel hluboce ovlivnil hudební vývoj v Čechách; k jeho žákům bývají řazeni Giuseppe Tartini, František Ignác Tůma a Josef Seger. Většina jeho rukopisů shořela roku 1753 při požáru minoritského konventu v Praze; dochovaly se hlavně varhanní fugy a toccaty a chrámové skladby.

Italský skladatel, cembalista a varhaník.

Narodil se v Neapoli jako syn skladatele Alessandra Scarlattiho, od něhož získal základy hudby. Roku 1701 se stal skladatelem a varhaníkem neapolské královské kaple, kterou tehdy řídil jeho otec. V Římě působil od roku 1709 ve službách polské královny Marie Kazimíry, která tam žila v exilu, a v letech 1715–1719 jako kapelník u svatého Petra. Podle známé historky se v paláci kardinála Ottoboniho utkal s Händelem a byl uznán za snad lepšího cembalistu, avšak horšího varhaníka. Roku 1719 odešel do Lisabonu, kde se stal hudebním ředitelem krále Jana V. a učitelem princezny Marie Barbary. Po jejím sňatku se španělským korunním princem Ferdinandem ji roku 1729 následoval do Sevilly a roku 1733 do Madridu, kde zůstal až do smrti. Většinu ze svých 555 cembalových sonát napsal pro ni; za jeho života vyšla jen malá část, především Essercizi (1738). Jednověté, většinou dvoudílné sonáty jsou harmonicky odvážné a nesou stopy iberské lidové hudby a zvuku kytary. Chronologicky patří k baroku, jeho hudba však ovlivnila vývoj klasického slohu; k jeho obdivovatelům patřili Chopin, Brahms, Bartók i Šostakovič.

Německo-britský skladatel, varhaník a operní podnikatel.

Narodil se v Halle nad Sálou; otec si přál, aby se stal právníkem, hudební výuku mu však svěřil varhaníkovi Friedrichu Wilhelmovi Zachowovi, který zůstal jeho jediným učitelem. Roku 1703 odešel do Hamburku, kde hrál na housle a cembalo v operním orchestru a kde byly roku 1705 uvedeny jeho první opery Almira a Nero. Roku 1706 odjel do Itálie; jeho opera Agrippina měla roku 1709 velký úspěch v Benátkách. Roku 1710 se stal kapelníkem hannoverského kurfiřta Jiřího, ale již koncem roku odešel do Londýna, kde slavila úspěch opera Rinaldo (1711). Od roku 1712 žil v Londýně trvale a roku 1727 získal britské občanství. Založil tři operní společnosti, mezi nimi Royal Academy of Music (1719), a dovedl italskou operu k vrcholu. Po zhroucení zdraví roku 1737 se obrátil k anglickým sborovým dílům, vytvořil žánr anglického oratoria i varhanního koncertu; oratorium Mesiáš mělo premiéru v Dublinu roku 1742. Jeho korunovační anthem Zadok the Priest zní při každé britské korunovaci od roku 1727. Od roku 1752 byl zcela slepý. Zemřel jako vážený a bohatý muž a byl se státními poctami pohřben ve Westminsterském opatství.

Německý skladatel, varhaník a cembalista.

Narodil se v Eisenachu 21. března 1685 podle tehdy platného juliánského kalendáře (31. března podle gregoriánského) jako nejmladší dítě městského hudebníka Johanna Ambrosia Bacha, v rodu, který už dal několik skladatelů. V deseti letech osiřel a pět let žil v Ohrdrufu u nejstaršího bratra Johanna Christopha, který jej seznámil s hudbou Pachelbela, Frobergera či Buxtehudeho; od roku 1700 studoval v Lüneburgu. Působil u kostelů v Arnstadtu a Mühlhausenu a v letech 1705–1706 putoval do Lübecku, aby slyšel hrát Buxtehudeho. Od roku 1708 byl dvorním varhaníkem a od roku 1714 koncertním mistrem ve Výmaru, v letech 1717–1723 kapelníkem knížete Leopolda v Köthenu, kde psal hlavně komorní a orchestrální hudbu, a od roku 1723 až do smrti tomášským kantorem v Lipsku, odpovědným za hudbu ve čtyřech městských kostelích. Ze dvou manželství měl dvacet dětí; skladateli se stali Wilhelm Friedemann, Carl Philipp Emanuel, Johann Christoph Friedrich a Johann Christian. Zemřel na následky nezdařené oční operace. Je pokládán za mistra kontrapunktu a završitele barokního slohu, za života však proslul spíše jako hráč na klávesové nástroje, improvizátor a znalec varhan. Obnovu zájmu o jeho dílo zahájil Felix Mendelssohn provedením Matoušových pašijí roku 1829.

Český skladatel, varhaník a kantor.

Narodil se ve Vlkavě u Nymburka v rodině mlynáře. Základy hudby získal u kantora ve Všejanech a pak v Nymburce, kde se spřátelil s Bohuslavem Matějem Černohorským, synem tamního regenschoriho; ten jej roku 1724 také oddával. V letech 1711–1717 studoval na jezuitském gymnáziu v Jičíně a roku 1720 se zapsal na práva na pražské univerzitě, studia však nedokončil a začal se živit hudbou. Působil v kostele Panny Marie před Týnem a od roku 1727 byl učitelem, varhaníkem a regenschorim v kostele svatého Martina ve zdi na Starém Městě pražském, kde zůstal až do smrti a kde je pohřben. Patří k předním představitelům české barokní hudby. Psal téměř výhradně chrámovou hudbu na latinské i české texty, v některých skladbách zpracoval lidové duchovní písně a ovlivnila jej neapolská hudba i Zelenka; byl také jedním z prvních českých skladatelů, kteří zařadili do orchestru lesní rohy. Proslul hudbou k vodním slavnostem (Navalis) o svátku svatého Jana Nepomuckého. Jeho synem byl skladatel František Xaver Brixi.

Francouzský houslista, skladatel a tanečník.

Narodil se v Lyonu; tanec a hru na housle studoval v Turíně, jeho učitelem byl patrně Giovanni Battista Somis, žák Corelliho. Roku 1716 se oženil s tanečnicí Marií-Rose Casthanie. Od roku 1723 žil v Paříži a vystupoval na koncertech Concert Spirituel. Jeho druhá manželka, rytkyně Louise Roussel, připravila k tisku všechna jeho díla od op. 2. Roku 1733 jej Ludvík XV. jmenoval královským hudebníkem (ordinaire de la musique), po sporu s houslistou Jean-Pierrem Guignonem však místo opustil. V letech 1738–1743 sloužil oranžské princezně Anně, bývalé Händelově žačce, v Leeuwardenu a v Haagu a od roku 1740 až do smrti vévodovi z Gramontu. Jeho jediná opera Scylla et Glaucus byla poprvé uvedena roku 1746. Byl proslulý jako houslista i skladatel, spojil francouzský a italský barokní sloh a je považován za zakladatele francouzské houslové školy; nejznámější jsou jeho houslové sonáty a koncerty. Roku 1764 byl nalezen zavražděn ve svém domě v pařížské čtvrti Marais; vražda nebyla nikdy objasněna.

Italský skladatel, houslista a varhaník.

Narodil se v Jesi v Papežském státě jako Giovanni Battista Draghi; jméno Pergolesi odkazuje k Pergole, odkud pocházeli jeho předkové. Hudbu studoval v Jesi u Francesca Santiho a od roku 1725 na konzervatoři v Neapoli, mimo jiné u Gaetana Greca. Po odchodu z konzervatoře roku 1731 na sebe upozornil oratoriem La fenice sul rogo a duchovním dramatem Li prodigi della divina grazia. Pracoval pro šlechtické mecenáše, jako byli Ferdinando Colonna, kníže ze Stigliana, a Domenico Marzio Carafa, vévoda z Maddaloni. Jeho intermezzo La serva padrona (Služka paní), vložené roku 1733 do opery Il prigionier superbo, sehrálo velkou roli v rozvoji a šíření opery buffa v Evropě; jeho pařížské uvedení rozpoutalo spor zvaný Querelle des Bouffons. Operu L’Olimpiade (1735), jedinou uvedenou mimo Neapol, v Římě, řadí kritika k nejlepším opere serie počátku 18. století. Zemřel ve věku 26 let na tuberkulózu ve františkánském klášteře v Pozzuoli, kde krátce předtím dokončil Stabat Mater, jedno z nejvýznamnějších děl duchovní hudby. Jeho posmrtná sláva vedla k tomu, že mu bylo připsáno přes tři sta skladeb, z nichž moderní bádání uznává jen asi třicet; týká se to i hudby, z níž čerpal Igor Stravinskij v baletu Pulcinella.

Český houslista a skladatel.

Byl nejstarším z deseti dětí tkalce a venkovského muzikanta Jana Jiřího Bendy; matka pocházela z hudebnického rodu Brixi a jeho mladším bratrem byl skladatel Jiří Antonín Benda. Jako chlapec zpíval v Praze u benediktinů, pak v Drážďanech a v pražském Klementinu a při oslavách korunovace Karla VI. roku 1723 vystoupil ve Fuxově opeře Costanza e Fortezza i v Zelenkově Sub olea pacis. Po ztrátě dětského hlasu se živil jako potulný muzikant a od roku 1726 putoval jako houslový virtuos po službách různých šlechticů; ve Vídni se zdokonaloval u Johanna Gottlieba Grauna, žáka Tartiniho, a kolem roku 1730 přestoupil ve Varšavě k luteránství. Roku 1733 vstoupil do služeb pruského korunního prince, pozdějšího krále Fridricha II. Velikého, u něhož zůstal až do smrti: hrál na jeho večerních koncertech, doprovázel jeho hru na flétnu, od roku 1740 byl primistou a od roku 1771 koncertním mistrem královské kapely. Na jeho prosbu král umožnil celé rodině přesídlit do Postupimi. Jako houslista vynikal virtuozitou a zpěvným tónem; vychoval na třicet žáků a psal hlavně skladby pro housle, v nichž uplatňoval prvky české světské melodiky. Roku 1763 sepsal vlastní životopis, cenný i jako svědectví o hudebnících své doby.

Moravský skladatel, zpěvák, houslista, kapelník a hudební teoretik.

Podle vlastních údajů pocházel z Holešova na Moravě, záznam o jeho narození se však v tamních matrikách nenašel; v letech 1722–1727 studoval na jezuitském gymnáziu v Uherském Hradišti. Důkladně se vyškolil v kontrapunktu podle Fuxova spisu Gradus ad Parnassum, možná přímo jako Fuxův žák ve Vídni. Roku 1740 se stal zástupcem kapelníka u knížete-opata benediktinského kláštera v Kemptenu a roku 1747 je doložen mezi dvorními hudebníky kurfiřta Karla Teodora v Mannheimu, kde působil jako zpěvák-basista a roku 1768 obdržel čestný titul komorního skladatele. Napsal učebnici skladby Harmonische Belehrungen, jako jediný z mannheimské školy založenou na Fuxově Gradus ad Parnassum. Roku 1769 se stal kapelníkem katedrály ve Štrasburku, kde až do smrti psal hlavně chrámovou hudbu; od roku 1783 mu byl zástupcem Haydnův žák Ignaz Pleyel. Byl nejtradičnějším skladatelem první generace mannheimské školy a ve své době byl vysoce ceněn jako mistr kontrapunktu; jeho symfonie představují jeden z článků mezi generací Bacha a Händela a vídeňským klasicismem. Mozart roku 1778 slyšel jeho mši a označil ji za půvabně napsanou.

Skladatel italské a francouzské opery, reformátor opery.

Narodil se v Erasbachu v Horní Falci v rodině myslivce a dětství prožil v severních Čechách, kde otec sloužil šlechtě, mimo jiné Lobkovicům na Jezeří. Roku 1731 je doložen mezi studenty filozofie pražské univerzity; v Praze zpíval, hrál na housle a violoncello a také na varhany v Týnském chrámu. Patrně roku 1734 odešel do Vídně k Lobkovicům a roku 1737 s knížetem Melzim do Milána, kde jej učil Giovanni Battista Sammartini a kde roku 1741 uvedl svou první operu Artaserse. V letech 1745–1746 pobýval v Londýně, kde na něj silně zapůsobil Händel. Poté se usadil ve Vídni jako kapelník; roku 1756 mu papež Benedikt XIV. udělil Řád zlaté ostruhy. S libretistou Ranierim de' Calzabigim vytvořil reformní opery Orfeo ed Euridice (1762) a Alceste (1767), v jejíž předmluvě shrnuli zásady reformy: hudba má sloužit dramatu, bez árií da capo a pěvecké okázalosti. Roku 1774 jej jeho bývalá žačka Marie Antoinetta přivedla do Paříže, kde napsal osm oper pro pařížskou scénu a kde se veřejnost rozdělila na gluckisty a piccinnisty; za vrchol jeho tvorby bývá pokládána Iphigénie en Tauride (1779). Jeho žák Antonio Salieri uváděl, že Gluckovou mateřštinou byla čeština, což je však sporné. Jeho reforma ovlivnila Mozarta, Berlioze i Wagnera.

Český skladatel, houslista a kapelník.

Pocházel z rodiny, která přišla do Čech z Mariboru; jeho otec Antonín Ignác Stamic byl varhaníkem, regenschorim a učitelem v Německém Brodě a ujal se jeho hudební výchovy. V letech 1728–1734 studoval na jezuitském gymnáziu v Jihlavě a v akademickém roce 1734–1735 na pražské univerzitě, kterou opustil, aby se stal houslovým virtuosem. Roku 1741 nebo 1742 jej přijal mannheimský dvůr; v lednu 1742 vystoupil při svatbě Karla Teodora, pozdějšího falckého kurfiřta. V jeho službách se stal koncertním mistrem a roku 1750 ředitelem komorní hudby a soustředil kolem sebe vynikající hudebníky, díky nimž mannheimský orchestr získal evropskou pověst. Roku 1754 slavil úspěch na koncertech Concert Spirituel v Paříži, kde pak vyšla většina jeho děl. Je považován za zakladatele mannheimské školy, v jejíž tradici pokračovali jeho synové Karel a Antonín. Jeho hudba stojí na přechodu mezi barokem a klasicismem: jako první soustavně psal symfonie ve čtyřech větách s menuetem, rozšířil orchestr o samostatné party hobojů a lesních rohů, přispěl k vývoji sonátové formy a proslul mohutnými crescendy. Zemřel v Mannheimu ve 39 letech.

Český skladatel, houslista a kapelník.

Pocházel z hudebnické rodiny ze Starých Benátek (dnes Benátky nad Jizerou); studoval u piaristů v Kosmonosích a v letech 1735–1742 na jezuitském gymnáziu v Jičíně, kde si osvojil i zásady působivé řeči a správné deklamace, jež pak ovlivnily jeho hudbu. Na počátku 40. let odešel s rodiči do Pruska, stal se druhým houslistou královské kapely Fridricha II. a pracoval pro svého staršího bratra Františka. Roku 1750 (podle jiných údajů 1749) se stal kapelníkem vévody Fridricha III. v Gotě a psal zde hlavně chrámovou hudbu; v letech 1764–1766 podnikl s vévodovou podporou studijní cestu do Itálie. Jeho nejvýznamnějším přínosem je německé melodrama: pro divadelní společnost Abela Seylera napsal Ariadne auf Naxos (1775), pokládanou za jeho nejlepší dílo, a Medeu; obě nadšeně přijala celá Evropa a melodramata ovlivnila Mozarta. Psal také zpěvohry na libreta Friedricha Wilhelma Gottera, mezi nimi Romeo und Julie, dále symfonie, klavírní sonáty a koncerty. Roku 1778 se vzdal místa, navštívil Hamburk a Vídeň a nakonec se usadil v Köstritzu, kde v ústraní zemřel. Už v Berlíně přestoupil k protestantismu a byl svobodným zednářem.

Rakouský skladatel a kapelník.

Narodil se v Rohrau na tehdejším pomezí Rakouska a Uher v rodině koláře. Asi od šesti let se učil hudbě u příbuzného Johanna Matthiase Francka v Hainburgu a roku 1739 jej Georg Reutter mladší přijal mezi chlapecké zpěváky svatoštěpánského chrámu ve Vídni. Po ztrátě dětského hlasu se těžce protloukal jako učitel a muzikant; roku 1752 se stal doprovazečem Nicoly Porpory, od něhož se podle svých slov naučil pravé základy skladby. Kolem roku 1757 se stal kapelníkem hraběte Morzina, pro něhož v Dolní Lukavici u Plzně napsal své první symfonie. Roku 1761 vstoupil do služeb knížat Esterházyů, roku 1766 se stal vrchním kapelníkem a téměř třicet let vedl jejich hudbu v Eisenstadtu a na zámku Esterháza; odloučení od světa jej podle vlastních slov donutilo být originální. Po smrti knížete Mikuláše roku 1790 podnikl dvě triumfální cesty do Londýna (1791–1792 a 1794–1795) a získal čestný doktorát v Oxfordu. Ve Vídni napsal císařskou hymnu Gott erhalte Franz den Kaiser, jejíž melodie je dnes německou hymnou, a oratoria Stvoření (1798) a Roční doby (1801). Byl přítelem Mozarta a učitelem Beethovena. Pro zásadní přínos symfonii, smyčcovému kvartetu a sonátové formě bývá nazýván jejich otcem.

Český skladatel, houslista a dirigent.

Narodil se v Praze jako jedno z dvojčat zámožného mlynáře; studoval filozofii na pražské univerzitě a roku 1761 se stal mlynářským mistrem, řemesla se však vzdal kvůli hudbě. V Praze studoval skladbu u Františka Habermanna a Josefa Segera a roku 1763 odešel do Benátek ke Giovannimu Battistovi Pescettimu. Jeho opera Il Bellerofonte měla roku 1767 velký úspěch v neapolském Teatro di San Carlo a vynesla mu řadu objednávek italských divadel; roku 1771 se stal členem Accademia Filarmonica v Bologni. V Itálii mu říkali Il Boemo; přízvisko Il divino Boemo pochází až z Arbesova romaneta. Na rozdíl od většiny současníků nikdy nebyl ve stálých službách šlechtice či panovníka a živil se výukou, koncertováním a skladbou. Byl blízkým přítelem Mozartových, s nimiž se poprvé setkal roku 1770 v Bologni, a mladému Wolfgangovi poskytl důležité vzory v symfonii, opeře seria a houslovém koncertu. V letech 1776–1778 pobýval v Mnichově, kde po neodborném chirurgickém zákroku přišel o nos. Napsal 26 oper seria, oratoria, symfonie, koncerty a komorní hudbu. Zemřel v Římě a je pochován u kostela San Lorenzo in Lucina.

Český skladatel, varhaník, houslista a violoncellista.

Narodil se v Nechanicích v poddanské rodině koláře; hudbě se učil u venkovských učitelů a varhaníků a v mládí působil jako varhaník a ředitel kůru. Kolem roku 1760 jej hraběnka Schaffgotschová vzala do Vídně, kde se brzy prosadil jako učitel zpěvu, houslí a klavíru ve šlechtických rodinách; v letech 1762–1763 byl údajně žákem Carla Ditterse von Dittersdorfa a později se vykoupil z poddanství. Roku 1769 mu baron Isaac von Riesch umožnil studijní cestu do Itálie, kde se setkal s Gluckem a Florianem Gassmannem a v Římě mu byly uvedeny dvě opery na Metastasiova libreta. Po návratu roku 1771 nenastoupil k Rieschovi do Drážďan a zůstal ve Vídni; občas patrně působil pro hraběte Erdődyho ve Varaždíně. Podle vzpomínek Michaela Kellyho hrál roku 1784 ve smyčcovém kvartetu s Haydnem, Mozartem a Dittersdorfem. Připisuje se mu na sto kvartetů, nejméně 73 symfonií a 95 chrámových skladeb; jeho mollové symfonie silně ovlivnily hnutí Sturm und Drang. Kolem roku 1780 přestal psát velká instrumentální díla a věnoval se klavírní hudbě pro rostoucí měšťanstvo, která mu zajistila skromný, ale nezávislý život, a chrámové hudbě. Jeho hudbu si vážili Mozart, Haydn, Beethoven i Schubert.

Český skladatel, klavírista, pedagog a hudební nakladatel.

Narodil se ve Velvarech v rodině ševce a byl pokřtěn jako Jan Antonín; jméno Leopold přijal počátkem 70. let, aby jej nezaměňovali se starším bratrancem, skladatelem Janem Antonínem Koželuhem, který jej také učil. V Praze studoval skladbu a klavír u Františka Xavera Duška a v letech 1771–1778 psal úspěšné balety a pantomimy pro divadlo v Kotcích, kvůli nimž se vzdal plánů studovat práva. Roku 1778 odešel do Vídně, kde se rychle prosadil jako klavírista, skladatel a učitel; jeho žačkami byly mimo jiné Marie Terezie Paradisová a arcivévodkyně Marie Alžběta. Roku 1781 odmítl nabídku nastoupit v Salcburku po Mozartovi a od roku 1784 vedl vlastní nakladatelství Musikalisches Magazin. Jeho kantáta ke korunovaci Leopolda II. českým králem měla roku 1791 v Praze velký úspěch. Od roku 1792 až do smrti byl jako Mozartův nástupce císařským komorním kapelníkem a dvorním skladatelem. Pro edinburského vydavatele George Thomsona upravoval skotské, irské a velšské lidové písně. Jeho klavírní sonáty s pomalými mollovými úvody podle Christophera Hogwooda předjímají patetický výraz Beethovena a Schuberta. Napsal asi třicet symfonií, 22 klavírních koncertů, klavírní tria, operu Gustav Wasa a oratorium Mojžíš v Egyptě.

Rakouský skladatel, klavírista a houslista.

Narodil se v Salcburku jako nejmladší ze sedmi dětí Leopolda Mozarta, zkušeného pedagoga, který jej vedl od dětství: v pěti letech hrál na klávesové nástroje a housle, skládal a vystupoval před evropskými panovníky. S otcem podnikl velkou cestu po Evropě a tři cesty do Itálie; v letech 1767–1768 pobývala rodina v Brně a Olomouci. V sedmnácti letech byl hudebníkem salcburského dvora, hledal však lepší místo a neúspěšná cesta v letech 1777–1779 jej zavedla do Mannheimu, Paříže a Mnichova. Roku 1781 byl po sporech propuštěn ze salcburských služeb a zůstal ve Vídni jako svobodný umělec; dosáhl slávy i jistých příjmů, nikoli však trvalého zajištění. Ve vídeňských letech vznikly mimo jiné opera Únos ze serailu, kvartety věnované Haydnovi, přes tucet klavírních koncertů, opery Figarova svatba, Così fan tutte a Kouzelná flétna a poslední tři symfonie. Praha jej přijala s nadšením: roku 1787 zde měl premiéru Don Giovanni a roku 1791 La clemenza di Tito. Zemřel ve Vídni ve 35 letech a Requiem zůstalo z velké části nedokončené. Dokončil přes 800 děl ve všech tehdejších žánrech a je pokládán za jednoho z největších skladatelů dějin.

Český skladatel, flétnista, pedagog a hudební teoretik.

Narodil se v Praze jako syn městského pištce Šimona Rejchy, který zemřel, když bylo chlapci deset měsíců. Kolem roku 1780 utekl z domova k dědovi do Klatov a poté jej přijal za vlastního strýc Josef Rejcha, violoncellista a kapelník ve Wallersteinu, který jej učil hře na housle a klavír; naučil se i na flétnu. Roku 1785 odešel se strýcem do Bonnu, kde hrál ve dvorní kapele kurfiřta Maxe Františka spolu s mladým Beethovenem. Po obsazení Bonnu Francouzi učil a skládal v Hamburku, krátce pobýval v Paříži a pak ve Vídni, kde se stýkal s Haydnem a znovu s Beethovenem a vydal experimentálních 36 fug pro klavír, věnovaných Haydnovi. Od roku 1808 žil trvale v Paříži; jeho učebnice se staly základem výuky skladby na konzervatoři, kde byl profesorem kontrapunktu a fugy. K jeho žákům patřili Berlioz, Liszt, Franck a Gounod. Nejtrvalejší ohlas mají jeho dechové kvintety z let 1811–1820. Ve svých nejradikálnějších skladbách a spisech zkoumal polyrytmii, polytonalitu i čtvrttóny, tyto myšlenky však v 19. století nikdo nepřevzal. Roku 1829 získal francouzské občanství a roku 1835 se stal rytířem Čestné legie a členem Akademie krásných umění.

Německý skladatel a klavírista.

Narodil se v Bonnu v hudebnické rodině; nejprve jej tvrdě a intenzivně učil otec Johann, později skladatel Christian Gottlob Neefe, pod jehož vedením roku 1783 vydal své první dílo. Útočiště před neradostným domovem nacházel v rodině Heleny von Breuningové. Ve 21 letech se přestěhoval do Vídně, aby studoval skladbu u Haydna, a Vídeň se stala jeho domovem; brzy proslul jako klavírní virtuos a podporovali jej šlechtičtí mecenáši, mezi nimi kníže Karl Alois Lichnowsky. Kolem roku 1798 se u něj objevily první příznaky ztráty sluchu, o níž psal roku 1802 v Heiligenstadtské závěti; kolem roku 1814 byl téměř hluchý a přestal veřejně vystupovat. Jeho tvorba se dělí na tři období: v raném navazoval na klasický sloh Haydna a Mozarta, ve středním (1802–1812) vytvořil osobitý „heroický“ styl – Symfonii Eroica, Pátou symfonii, operu Fidelio či Houslový koncert – a v pozdním (1812–1827) vznikla jeho nejodvážnější díla: Missa solemnis, Devátá symfonie jako první velká symfonie se sborem, poslední klavírní sonáty a smyčcové kvartety. Rozšířil formy symfonie, klavírní sonáty a smyčcového kvartetu a jeho osobitý styl byl hybnou silou přechodu od klasicismu k romantismu. Patří k nejhranějším skladatelům na světě.

Český skladatel, klavírista a pedagog.

Narodil se ve Skutči v rodině zchudlého pláteníka. Hudbě se učil u sbormistra Pavla Josefa Wolfa v Chrudimi, jako altista zpíval u jihlavských minoritů a s podporou hraběte Wallise studoval na gymnáziu v Jihlavě a v Praze a poté filozofii a práva na pražské univerzitě. Jako klavírista byl převážně samoukem a prosadil se v salonech české šlechty a měšťanstva. Až do roku 1824 byl ve službách hraběte Jiřího Františka Buquoye, který mu poskytl úplnou tvůrčí svobodu, a poté vychoval celou školu žáků; patřil k nejvýznamnějším pražským učitelům klavíru a mezi jeho žáky byli Jan Václav Voříšek, Alexander Dreyschock, Jan Bedřich Kittl a Eduard Hanslick. Říkalo se mu „hudební papež Prahy“. Znal se s Beethovenem i Goethem, jehož básně zhudebňoval, a přátelil se s osobnostmi národního obrození, jako byli František Palacký či Václav Hanka; psal písně i na vlastenecké texty českých autorů. Jeho klavírní eklogy, rapsodie a dithyramby jej řadí k předchůdcům lyrické klavírní skladby, kterou pak rozvinuli Schubert a Chopin. Jeho vzpomínky vyšly německy i v českém překladu.

Český skladatel, klavírista, varhaník a dirigent.

Narodil se ve Vamberku v rodině učitele, sbormistra a varhaníka, který jej učil hudbě; jako zázračné dítě koncertoval od devíti let po českých městech. Se stipendiem studoval filozofii na pražské univerzitě a brával lekce klavíru a skladby u Václava Jana Tomáška. Roku 1813 odešel do Vídně studovat práva v naději, že se setká s Beethovenem, což se mu roku 1814 podařilo; klavírní hru zdokonalil u Johanna Nepomuka Hummela a spřátelil se se Schubertem. Roku 1818 se stal dirigentem Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde). Po dokončení práv krátce pracoval u dvorské vojenské rady, roku 1822 však získal místo druhého a později prvního dvorního varhaníka. Psal orchestrální, vokální a klavírní hudbu; jeho jediná Symfonie D dur (1821) bývá přirovnávána k prvním dvěma Beethovenovým symfoniím. Jeho Impromptus op. 7 (1822) znal Schubert, který pak tento název použil pro své klavírní skladby. Zemřel na tuberkulózu ve 34 letech a byl pochován na hřbitově ve Währingu. Bývá nazýván „českým Beethovenem“.

Italský operní skladatel.

Narodil se v Pesaru v rodině trumpetisty a zpěvačky; skládat začal ve dvanácti letech a na hudebním liceu v Bologni studoval zpěv, violoncello, klavír a skladbu. Jeho první opera byla uvedena roku 1810 v Benátkách. Roku 1815 jej impresário Domenico Barbaia angažoval jako skladatele a ředitele divadel v Neapoli; s primadonou tamního Teatro San Carlo Isabellou Colbranovou se roku 1822 oženil. V letech 1810–1823 napsal pro italské scény 34 oper, mezi nimi komické opery Italka v Alžíru, Lazebník sevillský a Popelka, jimiž dovedl tradici opery buffa k vrcholu, i vážné opery Tancredi, Otello a Semiramide, obdivované pro novátorskou melodiku, harmonii i instrumentaci. Roku 1824 přijal angažmá v pařížské Opeře, pro niž napsal Cestu do Remeše ke korunovaci Karla X. a roku 1829 svou poslední operu Vilém Tell. Proč se ještě před čtyřicítkou, na vrcholu slávy, opery vzdal, nebylo nikdy zcela vysvětleno. Poté psal už jen málo, mimo jiné Stabat Mater (1831–1841). Od roku 1855 žil opět v Paříži, kde pro své sobotní hudební salony psal drobné skladby, které nazval Péchés de vieillesse (Hříchy stáří); jeho posledním velkým dílem je Petite messe solennelle (1863).

Český skladatel, dirigent a zpěvák.

Narodil se v Osicích u Hradce Králové jako syn kantora a skladatele Dominika Josefa Škroupa, který jej odmala učil hudbě; od osmi let veřejně hrál na flétnu. Jako chlapec zpíval v pražských kostelích, vystudoval gymnázium v Hradci Králové a v Praze studoval filozofii a práva, studia však nedokončil. Roku 1823 spoluzaložil ochotnickou družinu, která uváděla opery v češtině ve Stavovském divadle, a roku 1826 tu měl premiéru jeho Dráteník na libreto Josefa Krasoslava Chmelenského, pokládaný za první českou operu. Ve Stavovském divadle se stal roku 1827 druhým a roku 1837 prvním kapelníkem a uvedl zde mimo jiné Wagnerova Tannhäusera (1854), první Wagnerovu operu v rakouském císařství. Nesmrtelnost mu zajistila hudba k Tylově frašce Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, v níž 21. prosince 1834 poprvé zazněla píseň Kde domov můj, pozdější česká hymna. Působil také jako varhaník v reformní židovské modlitebně, pozdější Španělské synagoze. Roku 1860 přijal místo kapelníka německé opery v Rotterdamu, kde o necelé dva roky později zemřel. Skladatelem byl i jeho bratr Jan Nepomuk Škroup.

Francouzský skladatel, dirigent a hudební kritik.

Narodil se v La Côte-Saint-André v rodině venkovského lékaře a měl se stát lékařem jako otec; v Paříži začal studovat medicínu, proti vůli rodiny se však dal na hudbu. Skladbu studoval soukromě a od roku 1826 na konzervatoři u Jeana-Françoise Le Suera, kontrapunkt a fugu u Antonína Rejchy. Roku 1830 získal Římskou cenu (Prix de Rome), s konzervativním pařížským hudebním prostředím se však pro svou nezávislost a odmítání tradičních pravidel trvale rozcházel. Jeho vášnivá láska k irské herečce Harriet Smithsonové, s níž se nakonec oženil, inspirovala jeho první velký úspěch, Fantastickou symfonii, v níž se její idealizovaný obraz vrací jako idée fixe (utkvělá myšlenka). Z jeho tří oper Benvenuto Cellini propadl, monumentální Trójané se za jeho života nikdy nehráli celí a Béatrice et Bénédict sice měla úspěch, v repertoáru se však neudržela. Ve Francii jako skladatel uspíval jen občas, a proto se stále více věnoval dirigování, v němž získal mezinárodní pověst, zejména v Německu, Británii a Rusku. Psal také hudební kritiky a jeho Nauka o instrumentaci (1844) ovlivnila hudbu 19. i 20. století. Přátelil se s Lisztem a jeho dramatická symfonie Romeo a Julie hluboce zapůsobila na mladého Wagnera.

Italský operní skladatel.

Narodil se v Le Roncole u Busseta v rodině skromných poměrů; hudební vzdělání mu umožnil místní mecenáš Antonio Barezzi. Na milánskou konzervatoř nebyl přijat, a tak studoval soukromě u Vincenza Lavigny. Oženil se s Barezziho dcerou Margheritou, obě jejich děti však zemřely v útlém věku a roku 1840 zemřela i ona. Roku 1839 uvedla milánská La Scala jeho první operu Oberto a roku 1842 měl velký úspěch Nabucco, jehož sbor Va, pensiero se stal symbolem hnutí za sjednocení Itálie (Risorgimento); roku 1861 byl Verdi zvolen do prvního italského parlamentu. Za první mistrovské dílo bývá pokládán Macbeth (1847). Vrchol středního období tvoří Rigoletto (1851), Trubadúr a La traviata (obě 1853); po Aidě (1871) překvapil třemi pozdními mistrovskými díly – Requiem (1874) a operami Otello (1887) a Falstaff (1893). Od roku 1851 žil na statku Sant’Agata u Busseta se sopranistkou Giuseppinou Strepponiovou, s níž se roku 1859 oženil. V Miláně vybudoval Domov pro vysloužilé hudebníky (Casa di Riposo per Musicisti), odkázal mu svá autorská práva a je v něm pohřben. Navázal na Rossiniho, Belliniho a Donizettiho a jeho opery patří k nejhranějším na světě.

Německý skladatel, libretista, dirigent a teoretik.

Narodil se v Lipsku a dětství prožil hlavně v Drážďanech v rodině otčíma, herce Ludwiga Geyera. Jako dirigent prošel divadly v Magdeburku, Královci a Rize, odkud roku 1839 uprchl před věřiteli přes Londýn do Paříže; bouřlivá plavba mu dala podnět k Bludnému Holanďanovi. Roku 1842 se přestěhoval do Drážďan, kde slavil úspěch s operou Rienzi a stal se dvorním kapelníkem. Po účasti na nezdařeném květnovém povstání roku 1849 musel uprchnout a dvanáct let žil v exilu, hlavně v Curychu. Ve spisech z let 1849–1852 formuloval myšlenku souborného uměleckého díla (Gesamtkunstwerk), v němž se drama odvíjí jako souvislý zpěv a hudba vyrůstá z textu; libreta všech svých jevištních děl psal sám. Pracoval s příznačnými motivy (leitmotivy) a odvážnou chromatikou; Tristan a Isolda je pokládán za předzvěst moderní hudby. Roku 1864 jej začal podporovat bavorský král Ludvík II. a v Bayreuthu si Wagner postavil vlastní divadlo, kde roku 1876 poprvé zazněl celý Prsten Nibelungův a roku 1882 Parsifal. Jeho druhou ženou byla Cosima, dcera Franze Liszta. Opakovaně navštívil Čechy; pobyt v Teplicích a výlet na Střekov mu dal podnět k Tannhäuserovi. Jeho antisemitské spisy, počínaje Židovstvím v hudbě (1850), vyvolávají spory dodnes.

Český skladatel, klavírista, dirigent a pedagog.

Narodil se v Litomyšli v zámožné, částečně poněmčené rodině sládka; poprvé veřejně vystoupil v šesti letech. Proti otcově vůli se rozhodl pro hudbu a v Praze studoval skladbu u Josefa Proksche. Roku 1848 se krátce zapojil do pražského povstání a téhož roku otevřel na Staroměstském náměstí vlastní hudební ústav; tehdy také poprvé navázal styk se svým vzorem Franzem Lisztem. Protože se mu v Praze nedařilo prosadit, působil v letech 1856–1861 jako dirigent a učitel ve švédském Göteborgu. Po návratu se stal hlavním zastáncem nové české opery: roku 1866 měly v Prozatímním divadle premiéru Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta, pokládaná za prototyp české národní opery, a v letech 1866–1874 byl prvním kapelníkem divadla, provázen spory o údajné „wagnerovství“ své hudby. Roku 1874 zcela ohluchl, přesto pak vytvořil svá vrcholná díla: cyklus symfonických básní Má vlast, smyčcový kvartet Z mého života a opery Hubička, Tajemství a Čertova stěna; jeho Libuše zahájila roku 1881 provoz Národního divadla. Na jaře 1884 se duševně zhroutil a zemřel v pražském ústavu pro choromyslné na Kateřinkách. Je pokládán za zakladatele moderní české národní hudby a výrazně ovlivnil další generace českých skladatelů.

Ruský skladatel, lékař a chemik, člen Mocné hrstky.

Narodil se v Petrohradě jako nemanželský syn gruzínského šlechtice Luky Gedevanišviliho, který jej dal zapsat jako syna svého nevolníka Porfirije Borodina; v sedmi letech jej propustil z nevolnictví a zajistil mu dobré domácí vzdělání. Od roku 1850 studoval na petrohradské Lékařsko-chirurgické akademii, v letech 1859–1862 pracoval v Heidelbergu v laboratoři Emila Erlenmeyera a poté se stal na akademii profesorem chemie. Jako chemik významně přispěl k organické syntéze a je spoluobjevitelem aldolové reakce; podporoval vzdělávání žen a založil v Petrohradě lékařskou školu pro ženy. Hudbě se věnoval jen ve volném čase, za své hlavní povolání považoval medicínu a vědu. Roku 1862 se seznámil s Milijem Balakirevem a stal se členem Mocné hrstky, skupiny usilující o svébytně ruskou hudbu. Proslul symfoniemi, dvěma smyčcovými kvartety a symfonickou básní V stepích Střední Asie (1880). Na opeře Kníže Igor podle Slova o pluku Igorově pracoval osmnáct let, nedokončil ji však; po jeho smrti ji dokončili Rimskij-Korsakov a Glazunov a roku 1890 měla premiéru v Petrohradě. Za jeho života šířil jeho slávu v cizině Franz Liszt. Zemřel náhle na plese.

Francouzský skladatel, varhaník, klavírista a dirigent.

Narodil se v Paříži jako jediné dítě úředníka ministerstva vnitra. Byl zázračným dítětem: klavír se učil od dvou a půl roku a v deseti letech měl koncertní debut. Na pařížské konzervatoři studoval varhany a skladbu a pak byl varhaníkem, nejprve u Saint-Merri a od roku 1858 v kostele La Madeleine, kde zůstal dvacet let. Jediné učitelské místo zastával na École Niedermeyer; jeho žákem tam byl Gabriel Fauré, pozdější učitel Maurice Ravela. Roku 1871 spoluzaložil Národní hudební společnost (Société Nationale de Musique), která podporovala francouzské skladatele. Po odchodu z Madeleine působil úspěšně jako svobodný klavírista a skladatel v Evropě i Americe. V mládí nadšeně propagoval hudbu Schumanna, Liszta a Wagnera, sám však psal v klasické tradici a v posledních desetiletích byl mladšími skladateli pokládán za reakcionáře; některé neoklasické rysy jeho hudby přitom předjímají Stravinského a skupinu Šestka. Liszta následoval i jako autor symfonických básní, z nichž nejznámější je Tanec kostlivců. Napsal také hudbu k filmu L’assassinat du duc de Guise (1908). Zimy rád trávil v Alžíru, kde také zemřel.

Ruský skladatel, člen Mocné hrstky.

Narodil se v Karevu v Pskovské gubernii ve šlechtické statkářské rodině; od šesti let jej klavíru učila matka. V deseti letech odešel do Petrohradu, studoval na německé Petrischule a klavír u Antona Gerkeho, a podle rodinné tradice absolvoval kadetní školu a sloužil jako důstojník Preobraženského pluku. Roku 1856 se seznámil s okruhem Milije Balakireva, pozdější Mocnou hrstkou, a pod jeho vedením se jako hudební samouk vzdělával v kompozici. Po zrušení nevolnictví roku 1861 rodina přišla o velkou část majetku a Musorgskij se živil jako státní úředník. Usiloval o svébytně ruskou hudbu, často vědomě proti zavedeným západním konvencím, a čerpal z ruských dějin a folkloru. Jeho opera Boris Godunov měla po přepracování premiéru roku 1874 v Mariinském divadle. Téhož roku napsal na památku přítele, architekta Viktora Hartmanna, klavírní cyklus Obrázky z výstavy, proslulý v orchestraci Maurice Ravela. Trpěl alkoholismem a zemřel ve 42 letech ve vojenské nemocnici po záchvatu deliria tremens. Jeho díla byla dlouho známa hlavně v úpravách jiných skladatelů, především Rimského-Korsakova, který dokončil i operu Chovanština. Silně ovlivnil ruskou hudbu 20. století, zejména Šostakoviče a Prokofjeva.

Ruský skladatel, dirigent a pedagog.

Narodil se ve Votkinsku jako syn důlního inženýra. Rodina mu určila úřednickou dráhu, a tak od roku 1850 studoval na Imperátorské právnické škole v Petrohradě a po absolvování pracoval na ministerstvu spravedlnosti. Když se v Rusku otevřela možnost soustavného hudebního vzdělání, vstoupil na nově založenou petrohradskou konzervatoř Antona Rubinštejna, kterou dokončil roku 1865, a Nikolaj Rubinštejn jej pak povolal jako profesora hudební teorie na moskevskou konzervatoř. Západně orientované školení jej odlišilo od skladatelů Mocné hrstky, s nimiž měl rozporuplné vztahy. Jeho život poznamenaly osobní krize: nešťastné manželství s Antoninou Miljukovovou (1877) i rozpad třináctiletého vztahu s mecenáškou Naděždou von Meckovou, jejíž podpora mu umožnila opustit konzervatoř a věnovat se skladbě. Jako dirigent procestoval Evropu i Spojené státy, kde roku 1891 vystoupil při otevření Carnegie Hall; roku 1888 navštívil Prahu, kde se spřátelil s Dvořákem, a v prosinci téhož roku tu řídil českou premiéru Evžena Oněgina. Byl prvním ruským skladatelem, jehož hudba trvale zapůsobila v zahraničí. Zemřel náhle v 53 letech, podle obecného mínění na choleru, o příčině smrti se však dodnes vedou spory.

Český skladatel, violista, varhaník a pedagog.

Narodil se v Nelahozevsi v rodině řezníka a hostinského. V letech 1853–1856 pobýval ve Zlonicích, kde jej učitel a varhaník Antonín Liehmann učil hudební teorii a hře na housle, klavír a varhany; v letech 1857–1859 vystudoval pražskou varhanickou školu. Od roku 1862 hrál na violu v orchestru Prozatímního divadla a později byl varhaníkem v kostele svatého Vojtěcha. První veřejná provedení jeho skladeb přišla v letech 1872 a 1873. Roku 1874 poprvé uspěl v rakouské státní soutěži, v jejíž porotě zasedal Johannes Brahms; ten jej roku 1877 doporučil nakladateli Simrockovi, jenž si objednal Slovanské tance op. 46 – jejich úspěch Dvořákovi otevřel cestu k mezinárodní slávě. Londýnské provedení jeho Stabat Mater roku 1883 zahájilo řadu úspěchů v Anglii. V letech 1892–1895 byl ředitelem Národní konzervatoře v New Yorku; vznikla tam Symfonie „Z Nového světa“ a Violoncellový koncert h moll a o prázdninách ve Spillville Americký kvartet. Od roku 1901 až do smrti řídil pražskou konzervatoř; k jeho žákům patřili Josef Suk, Vítězslav Novák a Oskar Nedbal. Z jeho deseti oper je nejúspěšnější Rusalka (1901). Bývá označován za jednoho z nejvšestrannějších skladatelů své doby a je světově nejhranějším českým skladatelem.

Ruský skladatel, pedagog a námořní důstojník, člen Mocné hrstky.

Narodil se v Tichvinu a podle rodinné tradice vstoupil roku 1856 do petrohradské školy pro námořní kadety. Roku 1861 jej učitel seznámil s Milijem Balakirevem, který ho povzbudil ke skládání a přivedl do kruhu, z něhož vznikla Mocná hrstka. Koncem roku 1862 vyplul na téměř tři roky na plavbu na klipru Almaz a ještě dlouho spojoval hudbu s kariérou v námořnictvu, později jako civilní inspektor námořních kapel, což prohloubilo jeho znalost dechových nástrojů. Roku 1871 se stal profesorem skladby, harmonie a instrumentace na petrohradské konzervatoři a doplnil si soustavným samostudiem vzdělání v západních kompozičních technikách. Mistrovsky ovládal orchestraci; jeho učebnice instrumentace dokončená zetěm Maximilianem Steinbergem stanovila nová měřítka. Připravil k provedení díla ostatních členů Mocné hrstky: s Glazunovem dokončil Borodinova Knížete Igora a upravil Musorgského Borise Godunova i Chovanštinu. Ve svých patnácti operách a orchestrálních dílech čerpal z ruských pohádek, lidových písní a orientálních motivů. Za revoluce roku 1905 podpořil stávkující studenty konzervatoře a jeho poslední opera Zlatý kohoutek narazila na carskou cenzuru. Mezi jeho žáky patřili Glazunov, Stravinskij a Respighi. Tóny a tóniny vnímal barevně (synestezie).

Český skladatel, dirigent a pedagog.

Narodil se v myslivně u Všebořic v rodině lesního úředníka; matka, rodilá Vídeňanka, jej od šesti let učila na klavír. Studoval na gymnáziích ve Vídni a v Praze a soukromě u Zikmunda Kolešovského, poté tři roky v Lipsku u Ignaze Moschelese a Salomona Jadassohna a studia dovršil v Paříži a u Vinzenze Lachnera v Mannheimu. Po dvou letech ve Vilniusu, kde byl sbormistrem a kde mu zemřela první žena i novorozená dvojčata, se roku 1874 vrátil do Prahy. Byl druhým kapelníkem a sbormistrem Prozatímního divadla a od roku 1899 dramaturgem opery Národního divadla. Vyrůstal v česko-německém prostředí a v instrumentální hudbě navazoval na německé romantiky a později na Wagnera; jeho wagneriánské opery i ostrá kritika jej spolu s estetikem Otakarem Hostinským postavily mimo pražský hudební establishment, a tak učil soukromě – jeho žáky byli mimo jiné Karel Kovařovic, Otakar Ostrčil a Zdeněk Nejedlý. Jako první napsal českou vlasteneckou symfonickou báseň Záboj, Slavoj a Luděk, která inspirovala Smetanovu Mou vlast. Vztah k žačce Anežce Schulzové, autorce libret jeho pozdních oper včetně Šárky, se zrcadlí v klavírním cyklu Nálady, dojmy a upomínky, z něhož pochází proslulý Poem. Vytvořil také rozsáhlou melodramatickou trilogii Hippodamie.

Italský operní skladatel.

Pocházel z dlouhé řady skladatelů z Luccy, sahající až do pozdního baroka; jako chlapec zpíval ve sboru katedrály San Martino a zastupoval varhaníka. Studoval na milánské konzervatoři u Amilcara Ponchielliho a Antonia Bazziniho a roku 1883 tu jako závěrečnou práci napsal Capriccio sinfonico. Jeho první opera Le Villi (1884) zaujala nakladatele Giulia Ricordiho, který jej podporoval i po neúspěchu Edgara; průlomem se stala Manon Lescaut (Turín 1893). Od roku 1891 žil převážně v Torre del Lago u jezera Massaciuccoli. Následovaly jeho nejslavnější opery Bohéma (1896), Tosca (1900) a Madam Butterfly (1904), které patří k nejhranějším dílům celého operního repertoáru. Roku 1903 jej vážně zranila autonehoda. Opera La fanciulla del West měla premiéru roku 1910 v newyorské Metropolitní opeře s Enricem Carusem a Emou Destinnovou. Od tradiční romantické italské opery dospěl k realistickému verismu, jehož se stal předním představitelem, a bývá pokládán za nejvýznamnějšího italského operního skladatele po Verdim. Zemřel v Bruselu, kde se léčil s rakovinou hrtanu; nedokončenou Turandot dokončil Franco Alfano a premiéru měla roku 1926.

Česko-rakouský skladatel a dirigent.

Narodil se v Kališti u Humpolce v německy mluvící židovské rodině skromného původu a dětství prožil v Jihlavě, kde jej k hudbě přivedly pouliční a taneční písně, lidové melodie i signály a pochody vojenské kapely. Po absolvování vídeňské konzervatoře roku 1878 prošel řadou stále významnějších dirigentských míst – mimo jiné v Lublani, Olomouci, Kasselu, Praze (1885–1886), Lipsku, Budapešti a Hamburku. Roku 1897 se stal ředitelem vídeňské dvorní opery, kvůli němuž konvertoval ke katolictví; jeho novátorské inscenace a nejvyšší nároky na provedení jej proslavily jako jednoho z největších operních dirigentů, čelil však neustálým útokům antisemitského tisku. Roku 1902 se oženil s Almou Schindlerovou; jejich starší dcera Marie zemřela roku 1907 na záškrt. Téhož roku odešel do New Yorku, kde řídil Metropolitní operu a od roku 1909 Newyorskou filharmonii; v Met mimo jiné uvedl americkou premiéru Prodané nevěsty. Komponovat mohl jen vedle dirigentské práce: napsal devět symfonií (desátou nedokončil), v nichž často využil zpěv, písňové cykly a symfonii písní Píseň o zemi. Roku 1908 řídil v Praze světovou premiéru své Sedmé symfonie. Zemřel ve Vídni na bakteriální infekci srdce. Jeho hudba tvoří most mezi tradicí 19. století a modernou; navázali na něj Schoenberg, Berg a Webern a po roce 1945 se stal jedním z nejhranějších skladatelů.

Německý skladatel a dirigent.

Narodil se v Mnichově jako syn Franze Strausse, prvního hornisty mnichovského dvorního orchestru, a Josephiny z bohaté pivovarnické rodiny Pschorrů; hudbě jej učil otec a první skladbu napsal v šesti letech. Krátce studoval na mnichovské univerzitě filozofii a dějiny umění. Roku 1883 se stal asistentem dirigenta Hanse von Bülowa v meiningenském dvorním orchestru a po jeho odchodu jej krátce vedl; pak dirigoval v Mnichově, ve Výmaru (1889–1894), od roku 1898 v berlínské dvorní opeře a později ve vídeňské státní opeře a roku 1920 spoluzaložil Salcburský festival. Proslul symfonickými básněmi – Don Juan, Smrt a vykoupení, Enšpíglovy šibalské kousky, Tak pravil Zarathustra, Don Quijote a Život hrdiny – a operami: po Salome (1905) vytvořil s básníkem Hugem von Hofmannsthalem Elektru, Růžového kavalíra, Ariadnu na Naxu a Ženu beze stínu. Roku 1933 jej nacisté jmenovali prezidentem Říšské hudební komory, roku 1935 však byl odvolán, protože trval na spolupráci s židovským libretistou Stefanem Zweigem; jeho postoj k režimu zčásti určovala snaha ochránit židovskou snachu a vnuky. Roku 1948 jej mnichovský denacifikační soud zprostil viny a téhož roku dokončil Čtyři poslední písně. Patří k vůdčím postavám pozdního romantismu a rané moderny.

Finský skladatel.

Narodil se v Hämeenlinně ve švédsky mluvící rodině lékaře; finsky se plynně naučil až v dospělosti. Po maturitě roku 1885 začal studovat práva, brzy však přešel na Helsinský hudební institut, kde mu první soustavné lekce skladby dal Martin Wegelius; studia dovršil v Berlíně (1889–1890) u Alberta Beckera a ve Vídni (1890–1891) u Roberta Fuchse a Karla Goldmarka. Průlomem se roku 1892 stala sborová symfonie Kullervo na motivy finského národního eposu Kalevala; téhož roku se oženil s Aino Järnefeltovou. Jeho hudbě, mimo jiné symfonické básni Finlandia (1899), se připisuje, že pomohla Finsku posílit národní identitu v době, kdy čelilo rusifikaci. Od roku 1904 žil s rodinou ve vile Ainola v Järvenpää u jezera Tuusula. Jádrem jeho díla je sedm symfonií, v nichž nahradil rozvinutá klasická témata stručnějšími motivy, které se proměňují a srůstají v živoucí celek; proslulé jsou také Houslový koncert, Valse triste, suita Karelia a Labuť z Tuonely. Po Sedmé symfonii (1924), scénické hudbě k Bouři a symfonické básni Tapiola (1926) už žádné velké dílo nedokončil; tomuto třicetiletému období se říká „mlčení z Järvenpää“. Rozpracovanou Osmou symfonii spálil. Je pokládán za největšího finského skladatele.

Český skladatel, houslista a pedagog.

Narodil se v Křečovicích v rodině řídícího učitele, který jej učil hře na varhany, housle a klavír. V letech 1885–1892 studoval na pražské konzervatoři housle u Antonína Bennewitze a skladbu u Karla Steckera a v mistrovské třídě Antonína Dvořáka, jehož byl oblíbeným žákem; roku 1898 se oženil s Dvořákovou dcerou Otilií. Se spolužáky Karlem Hoffmannem, Oskarem Nedbalem a Otto Bergerem založil České kvarteto, v němž až do roku 1933 hrál druhé housle a odehrál po světě na čtyři tisíce koncertů. Rané skladby, jako Serenáda Es dur pro smyčce (1892) nebo hudba k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena (1898), vyzařují štěstí. Smrt Dvořáka a vzápětí i Otilie (1905) jej zasáhla natolik, že napsal smuteční symfonii Asrael, první díl velké symfonické tetralogie, k níž dále patří Pohádka léta, Zrání a Epilog. Od roku 1922 vedl mistrovskou třídu skladby na pražské konzervatoři, čtyřikrát byl zvolen jejím rektorem a jeho žáky byli mimo jiné Jaroslav Ježek, Klement Slavický, Pavel Bořkovec a Bohuslav Martinů. Na olympijských hrách roku 1932 získal stříbrnou medaili v umělecké soutěži za pochod V nový život. Spolu s Vítězslavem Novákem patří k zakladatelům české hudební moderny. Jeho vnukem byl houslista Josef Suk mladší.

Český skladatel, folklorista, hudební teoretik a pedagog.

Narodil se na Hukvaldech jako deváté ze čtrnácti dětí učitele Jiřího Janáčka. Od jedenácti let byl fundatistou klášterní školy na Starém Brně, kde jej hudbě učil Pavel Křížkovský; vystudoval učitelský ústav v Brně a v letech 1874–1875 pražskou varhanickou školu, kde se spřátelil s Dvořákem, a dále se vzdělával v Lipsku a ve Vídni. Roku 1881 založil v Brně varhanickou školu a stal se jejím ředitelem; téhož roku se oženil se svou žačkou Zdenkou Schulzovou. Věnoval se sběru moravské lidové hudby a zapisoval „nápěvky mluvy“, melodie mluvené řeči, z nichž vytvořil vlastní hudebně dramatický sloh, nezávislý na wagnerovské metodě. Smrt dcery Olgy roku 1903 hluboce poznamenala operu Její pastorkyňa (Jenůfa), uvedenou roku 1904 v Brně; cestu na světová jeviště jí otevřela až přepracovaná inscenace v pražském Národním divadle roku 1916. Od roku 1917 jej inspirovala mladá Kamila Stösslová a v posledním desetiletí vytvořil svá nejslavnější díla: opery Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu, Sinfoniettu, Glagolskou mši, rapsodii Taras Bulba a dva smyčcové kvartety. Roku 1927 se stal členem Pruské akademie umění. Zemřel na zápal plic po nachlazení z výletu na Štramberk. Ve světě jeho dílo prosadil zejména dirigent Charles Mackerras; patří k nejvýznamnějším českým skladatelům.

Český skladatel, pedagog, hudební kritik a spisovatel.

Narodil se v Praze v hudebnické rodině; jeho otec Josef Foerster učil na konzervatoři a bratr Viktor byl malířem. Vystudoval pražskou varhanickou školu, kde ho mimo jiné učil František Zdeněk Skuherský, a v letech 1882–1888 byl varhaníkem u svatého Vojtěcha, kde usiloval o reformu chrámové hudby v duchu ceciliánského hnutí; od roku 1884 psal hudební kritiky. Jeho manželkou byla přední česká sopranistka Berta Lautererová, s níž deset let žil v Hamburku: působil tam jako kritik, učil na konzervatoři a seznámil se s Gustavem Mahlerem. Roku 1903 ji následoval do Vídně, kde zpívala ve dvorní opeře. Do Prahy se vrátil po vzniku Československa; učil na konzervatoři, v letech 1922–1931 na její mistrovské škole, a na univerzitě. V letech 1931–1939 byl prezidentem České akademie věd a umění. Jeho hudba nečerpá z lidových idiomů a je pokládána za hluboce osobní, mystickou a idealistickou. Napsal pět symfonií, opery, mezi nimi Evu na námět hry Gabriely Preissové (stejně jako Janáčkova Jenůfa), mnoho komorní a sborové hudby a také knihy vzpomínek.

Francouzský skladatel, klavírista a hudební kritik.

Narodil se v Saint-Germain-en-Laye v rodině skromných poměrů. V deseti letech jej přijali na pařížskou konzervatoř, kde strávil jedenáct let; začínal jako klavírista ve třídě Antoina Marmontela, navzdory nesouhlasu konzervativních profesorů však našel své poslání v novátorské skladbě. Jako mladík byl pianistou v domácnosti Naděždy von Meckové, mecenášky Čajkovského, a roku 1884 získal Římskou cenu za kantátu Marnotratný syn. V letech 1888 a 1889 navštívil Wagnerovy slavnosti v Bayreuthu, Wagnerovou cestou se však dát nechtěl; na světové výstavě v Paříži roku 1889 jej uchvátila javánská hudba gamelanu. Proslavil se Faunovým odpolednem (1894) a mezinárodní slávu mu roku 1902 přinesla jediná dokončená opera Pelléas a Mélisanda. Následovaly symfonické skici Moře, Obrazy pro orchestr, dvě knihy Preludií a Etudy pro klavír či Dětský koutek pro dceru. Inspirovala jej symbolistická poezie; bývá pokládán za prvního impresionistického skladatele, toto označení však odmítal. Jeho svébytná harmonie a orchestrální barevnost byly do značné míry reakcí na Wagnera a německou tradici a ovlivnily Bartóka, Stravinského, Gershwina, Messiaena i jazzového pianistu Billa Evanse. Jako kritik psal pod pseudonymem Monsieur Croche. Zemřel na rakovinu v Paříži ve věku 55 let.

Český skladatel, klavírista a pedagog.

Narodil se v Kamenici nad Lipou v rodině lékaře a byl pokřtěn jako Viktor; dětství prožil v Počátkách a po otcově smrti studoval na gymnáziu v Jindřichově Hradci. V Praze krátce studoval práva a filozofii a na konzervatoři klavír a skladbu v mistrovské třídě Antonína Dvořáka, k jehož nejoblíbenějším žákům patřil spolu s Josefem Sukem; za Dvořákova pobytu v Americe pokračoval u Karla Steckera. Kolem roku 1900 se od učitelů odpoutal a dospěl k vlastnímu modernímu slohu, k němuž jej inspirovala lidová kultura a příroda Moravy a Slovenska, které poznal jako vášnivý turista a horolezec; zájem o impresionismus a později obdiv k Richardu Straussovi jej přivedly k bitonalitě a paralelní harmonii. Tak vznikly symfonická báseň V Tatrách (1902), Slovácká suita, O věčné touze, Toman a lesní panna a Bouře (1910). Pak se obrátil k opeře: Zvíkovský rarášek (1914), Karlštejn (1915), Lucerna (1923) a Dědův odkaz. V letech 1909–1941 učil skladbu na pražské konzervatoři, po vzniku Československa byl jejím rektorem a vychoval řadu českých i slovenských skladatelů, mezi nimi Aloise Hábu, Otakara Jeremiáše, Vítězslavu Kaprálovou, Jána Cikkera a Eugena Suchoně. Roku 1945 obdržel spolu s Josefem Bohuslavem Foersterem jako jeden z prvních titul národního umělce. Zemřel ve Skutči, odkud pocházela jeho žena.

Anglický skladatel, sběratel lidových písní a pedagog.

Narodil se v Down Ampney v hrabství Gloucestershire jako syn vikáře; jeho matka Margaret, rozená Wedgwoodová, byla praneteří Charlese Darwina. Studoval na Royal College of Music v Londýně, kde jej učil Hubert Parry, a na Trinity College v Cambridgi; později se zdokonaloval u Maxe Brucha v Berlíně a v letech 1907–1908 u Maurice Ravela, který mu pomohl zprůzračnit sazbu a zbavit ji německých vlivů. Celoživotním přítelem a nejbližším kritikem mu byl Gustav Holst. V letech 1903–1904 začal sbírat anglické lidové písně a v letech 1904–1906 hudebně redigoval zpěvník The English Hymnal. Jeho tvorba, silně ovlivněná tudorovskou hudbou a lidovou písní, znamenala rozhodný odklon britské hudby od německých vzorů 19. století. V první světové válce sloužil jako nosič raněných ve Francii a v Řecku a později jako dělostřelecký důstojník. V průběhu šedesáti let napsal devět symfonií; k nejznámějším dílům patří Fantazie na téma Thomase Tallise (1910) a Skřivánčí vzlet (1914), často uváděný je i balet Job. Psal také opery, sborová díla, hudbu k filmům a mnoho skladeb pro amatéry a studenty, neboť chtěl, aby byla hudba dostupná všem. Jeho popel je uložen ve Westminsterském opatství nedaleko hrobů Purcella a Stanforda.

Ruský skladatel, klavírista a dirigent.

Narodil se v Semjonovu ve šlechtické rodině s hudební i vojenskou tradicí a na klavír začal hrát ve čtyřech letech. Od roku 1885 žil v Moskvě u přísného pedagoga Nikolaje Zvereva a na moskevské konzervatoři, kterou dokončil roku 1892, studoval klavír a skladbu. Po katastrofální premiéře První symfonie roku 1897 upadl do čtyřleté deprese; z ní mu pomohla léčba u lékaře Nikolaje Dahla, jemuž věnoval úspěšný Druhý klavírní koncert (1901). V letech 1904–1906 dirigoval ve Velkém divadle, poté žil v Drážďanech a roku 1909 podnikl první koncertní turné po Spojených státech; léta trávil na statku Ivanovka. V prosinci 1917 opustil s rodinou Rusko a od roku 1918 žil v New Yorku. Živil se hlavně jako koncertní klavírista – patřil k nejlepším pianistům své doby – a po odchodu z Ruska dokončil jen šest děl, mezi nimi Rapsodii na Paganiniho téma (1934), Třetí symfonii a Symfonické tance. Od roku 1932 trávil léta ve své vile Senar u Lucernského jezera. Zemřel v Beverly Hills. Je pokládán za jednoho z posledních velkých představitelů ruského romantismu; jeho hudba vyniká zpěvnou melodikou, výrazností, hustou polyfonní sazbou a bohatou orchestrální barvou a klavír v ní hraje ústřední roli.

Rakousko-americký skladatel, hudební teoretik, pedagog a malíř.

Narodil se ve Vídni a byl převážně samoukem; kontrapunkt studoval jen u Alexandera von Zemlinského, jehož sestru Mathilde si roku 1901 vzal. Rané skladby, jako Zjasněná noc (1899) a Písně z Gurre, spojují vlivy Brahmse a Wagnera. Kolem roku 1908 opustil tonalitu a se svými žáky Antonem Webernem a Albanem Bergem, jádrem tzv. druhé vídeňské školy, psal atonální expresionistickou hudbu, například monodrama Očekávání (1909) a Měsíčního Pierota (1912); v téže době namaloval většinu ze svých asi šedesáti pěti obrazů a stýkal se s Kandinským. V létě 1910 napsal Nauku o harmonii. Kolem roku 1923 dospěl k dvanáctitónové technice (dodekafonii), v níž je dílo vystavěno z řady všech dvanácti tónů chromatické stupnice. V letech 1925–1933 vyučoval skladbu na Pruské akademii umění v Berlíně; po nástupu nacistů se demonstrativně vrátil k judaismu a emigroval do Spojených států, kde v letech 1936–1944 učil na Kalifornské univerzitě v Los Angeles – jeho žákem tam byl i John Cage. Obětem holokaustu věnoval kantátu Přeživší z Varšavy (1947); operu Mojžíš a Áron nedokončil. Jeho emancipace disonance a dodekafonie zásadně ovlivnily hudbu 20. století.

Francouzský skladatel, klavírista a dirigent.

Narodil se v baskickém městečku Ciboure; jeho otec byl švýcarský inženýr a vynálezce, matka Baskitka vyrostlá v Madridu. Studoval na pařížské konzervatoři, kde jej ve skladbě vedl Gabriel Fauré, konzervativní vedení školy však k němu bylo nepřízní – když roku 1905 znovu neuspěl v soutěži o Římskou cenu, vypukl skandál. Postupně vytvořil vlastní sloh velké průzračnosti, v němž spojil moderní prvky s barokními a neoklasickými vzory a v pozdních dílech i s jazzem. Pro Ďagilevův soubor Ruský balet napsal balet Dafnis a Chloé (1912); dále vznikly opery Španělská hodinka a Dítě a kouzla, klavírní cykly jako Kašpar noci a Náhrobek Couperinův a Valčík. V první světové válce sloužil jako řidič nákladního auta. Byl mistrem orchestrace; jeho úprava Musorgského Obrázků z výstavy (1922) je nejhranější verzí díla. Jeho nejznámější skladbou je Bolero (1928), v němž rozvíjení nahrazuje opakování. Na počátku 30. let napsal dva klavírní koncerty, z toho jeden pro levou ruku pro Paula Wittgensteina. Ve 20. a 30. letech byl pokládán za největšího žijícího francouzského skladatele a patřil k prvním, kdo využili gramofonové nahrávky. Po zranění hlavy při nehodě taxíku roku 1932 přestal být schopen zapisovat hudbu a zemřel po neúspěšné operaci mozku.

Maďarský skladatel, klavírista a etnomuzikolog.

Narodil se v Nagyszentmiklósi v dnešním Rumunsku; po předčasné smrti otce, ředitele hospodářské školy, žil s matkou mimo jiné v Prešpurku (Bratislavě). V letech 1899–1903 studoval na budapešťské hudební akademii klavír u Istvána Thomána, Lisztova žáka, a skladbu u Hanse Koesslera; od roku 1907 tam sám vyučoval hře na klavír. Se Zoltánem Kodályem, celoživotním přítelem, začal sbírat lidovou hudbu maďarského venkova a později i Slováků, Rumunů a dalších národů Karpatské kotliny; zjistili, že nejstarší maďarské melodie stojí na pentatonice. Svým srovnávacím studiem lidové hudby se stal jedním ze zakladatelů etnomuzikologie. V jeho hudbě se snoubí rolnická lidová hudba s avantgardou – tonalita, neobvyklé stupnice i atonální postupy. K jeho hlavním dílům patří opera Modrovousův hrad, pantomima Podivuhodný mandarin, šest smyčcových kvartetů, klavírní Mikrokosmos a Hudba pro strunné nástroje, bicí a celestu. V říjnu 1940 se s manželkou Dittou uchýlil před fašismem do Spojených států, kde s podporou Kolumbijské univerzity zpracovával sbírku jihoslovanských písní; na objednávku Sergeje Kusevického napsal Koncert pro orchestr. Zemřel na leukémii v New Yorku; roku 1988 byly jeho ostatky převezeny do Budapešti. S Lisztem je pokládán za největšího maďarského skladatele.

Ruský skladatel a dirigent, od roku 1934 francouzský a od roku 1945 americký občan.

Narodil se v Oranienbaumu u Petrohradu jako syn Fjodora Stravinského, basisty Mariinské opery. Studoval práva na petrohradské univerzitě a od roku 1903 až do jeho smrti roku 1908 se soukromě učil instrumentaci a skladbě u Nikolaje Rimského-Korsakova. Pro Ďagilevův Ruský balet napsal tři balety – Pták Ohnivák (1910), Petruška (1911) a Svěcení jara (1913), jehož pařížská premiéra vyvolala téměř vzpouru a změnila chápání rytmu v hudbě. Od roku 1910 žil převážně v zahraničí, ve Švýcarsku, Francii a od roku 1939 ve Spojených státech. Jeho tvorba se dělí na tři období: ruské, čerpající z ruského folkloru (Svatba, Příběh vojáka, v němž spojil lidové prvky s tangem, valčíkem a ragtimem), neoklasické (Oktet, Oidipus Rex, Žalmová symfonie, opera Život prostopášníka) a seriální, v němž od 50. let přejal Schönbergovu dvanáctitónovou techniku (Canticum Sacrum). Posledním velkým dílem jsou Requiem Canticles (1966), která zazněla na jeho pohřbu. Neustálé proměny slohu mátly jeho příznivce, pozdější badatelé v nich však vidí klíč k vývoji moderní hudby. Ovlivnil skladatele od Bartóka a Coplanda po Philipa Glasse, z Čechů například Bohuslava Martinů. Je pokládán za jednoho z nejdůležitějších a nejvlivnějších skladatelů 20. století.

Rakouský skladatel, dirigent a muzikolog.

Narodil se ve Vídni jako Anton Friedrich Wilhelm von Webern v rodině důlního inženýra a mládí prožil převážně ve Štýrském Hradci a v Klagenfurtu, kde se naučil hrát na housle a violoncello. Na vídeňské univerzitě studoval muzikologii u Guida Adlera a roku 1906 získal doktorát prací o renesančním skladateli Heinrichu Isaacovi; od roku 1904 byl žákem Arnolda Schönberga a spolu s ním a Albanem Bergem tvořil jádro druhé vídeňské školy. Za svou učňovskou závěrečnou práci pokládal Passacaglii pro orchestr op. 1 (1908). Jako dirigent musel zpočátku řídit hlavně lehkou hudbu a operety, později se prosadil jako sbormistr a dirigent v takzvané rudé Vídni a propagoval Mahlerovu hudbu. Jeho hudba patří k nejradikálnějším své doby: aforisticky stručná, lyrická a básnivá, nejprve atonální, později dvanáctitónová, vystavěná s přísností, kterou čerpal ze studia franko-vlámské polyfonie. Za fašismu a nacismu byl odsouván jako „kulturní bolševik“, živil se hlavně výukou a pomáhal židovským přátelům emigrovat a skrývat se. V září 1945 jej v Mittersillu nedopatřením zastřelil americký voják. Po válce se jeho dílo stalo vzorem pro avantgardu; prosazovali je mimo jiné René Leibowitz, Pierre Boulez a Robert Craft.

Francouzsko-americký skladatel avantgardy.

Narodil se v Paříži, dětství prožil u příbuzných v burgundské vesnici Le Villars a od roku 1893 s rodiči v Turíně, kde mu první hudební lekce dal ředitel konzervatoře Giovanni Bolzoni. Po sporech s otcem se roku 1903 vrátil do Paříže a studoval na konzervatoři. V letech 1907–1913 žil v Berlíně, kde jej ovlivnil Ferruccio Busoni a poznal Debussyho, Satieho a Richarda Strausse; téměř všechna raná díla později zničil. Za první světové války byl ze zdravotních důvodů propuštěn z armády a v prosinci 1915 odešel do Spojených států, kde strávil většinu života. Roku 1921 spoluzaložil Mezinárodní cech skladatelů (International Composers' Guild) a roku 1926 Panamerickou asociaci skladatelů, které uváděly novou hudbu. Jeho hudba stojí na barvě a rytmu: pojem „organizovaný zvuk“ a zvukové masy, jež přirovnával ke krystalizaci, nahradily tradiční melodii a harmonii. Ionisation (kolem roku 1930) bývá pokládána za první skladbu pro soubor bicích nástrojů. Zajímal se o nové nástroje, mimo jiné o thereminy Leona Theremina, a o elektronické zdroje zvuku; s magnetofonovým pásem vznikly Déserts a pro pavilon firmy Philips na Expo 58, navržený Le Corbusierem, Poème électronique, který slyšely asi dva miliony lidí. Bývá nazýván „otcem elektronické hudby“. Celé jeho dochované dílo trvá jen asi tři hodiny, přesto ovlivnilo řadu skladatelů konce 20. století.

Rakouský skladatel.

Narodil se ve Vídni jako třetí ze čtyř dětí zámožného obchodníka Konrada Berga; po otcově smrti roku 1900 se rodina ocitla v nesnázích. V dětství jej víc než hudba lákala literatura a skládat začal sám až v patnácti letech. V letech 1904–1911 studoval kontrapunkt, hudební teorii a harmonii u Arnolda Schönberga a spolu s ním a s Antonem Webernem patřil k jádru druhé vídeňské školy; převzal Schönbergův princip rozvíjející variace a později dvanáctitónovou techniku. Jeho styl spojuje romantickou lyriku s dvanáctitónovou technikou a bývá pokládán za citově vřelejší než Schönbergův, díky čemuž si jeho hudba získala posluchače dříve. Hlavním dílem je opera Vojcek podle dramatu Georga Büchnera (1914–1922), teprve její úspěch jej upevnil v dráze skladatele. Dále napsal Lyrickou suitu pro smyčcový kvartet, Komorní koncert, koncertní árii Víno a operu Lulu podle Franka Wedekinda, jejíž třetí jednání po jeho smrti instrumentoval Friedrich Cerha (premiéra 1979). Posledním dokončeným dílem je Houslový koncert věnovaný „památce anděla“, zesnulé Manon Gropiusové, dceři Almy Mahlerové. Zemřel na otravu krve na Štědrý den roku 1935.

Český skladatel, dirigent a pedagog.

Narodil se v Králově Poli, dnes součásti Brna, v rodině vojenského hudebníka a od dětství hrál na housle, harmonium a akordeon. Od roku 1905 studoval na brněnské varhanické škole, kde byl mimo jiné žákem Leoše Janáčka. Učil na hudební škole v Zábřehu nad Odrou, působil jako korepetitor a příležitostný dirigent Východočeského divadla a v letech 1913–1914 studoval v Praze skladbu u Vítězslava Nováka a klavír u Karla Hoffmeistera. Po návratu do Brna učil klavír, harmonii a kontrapunkt na Filharmonické škole Besedy brněnské a po vzniku brněnské konzervatoře roku 1919 se stal jejím profesorem skladby. Po druhé světové válce působil na Janáčkově akademii múzických umění, kde byl roku 1957 jmenován profesorem. Byl vynikajícím pedagogem a z jeho tříd vzešla řada moravských skladatelů. Jeho tvorba zahrnuje symfonii Věčný návrat (1922–1923), Dramatickou ouverturu, Partitu pro smyčce, smyčcové kvartety a další komorní hudbu, písňové cykly Živly a Cesta i symfonické drama Námořník Mikuláš.

Český skladatel a houslista.

Narodil se ve věžní místnosti kostela svatého Jakuba v Poličce, kde jeho otec, obuvník, sloužil jako pověžný. Studoval na pražské konzervatoři housle a varhany, roku 1910 však byl pro „nenapravitelnou nedbalost“ vyloučen; později hrál na housle v České filharmonii a v letech 1922–1923 studoval u Josefa Suka. Roku 1923 odešel do Paříže, kde jej až do roku 1937 vedl Albert Roussel; rozešel se tu s romantickou tradicí, zkoumal moderní francouzské podněty i jazz (Half-time, Vřava, Kuchyňská revue) a ve 30. letech dospěl k neoklasicismu (Concerto grosso, Dvojkoncert). Roku 1926 poznal svou pozdější ženu Charlotte Quennehenovou. Před německou invazí uprchl z Francie a roku 1941 dorazil do Spojených států, kde začala jeho symfonická dráha: jeho šest symfonií uvedly všechny přední americké orchestry. Učil mimo jiné na Princetonské univerzitě a v Tanglewoodu, kde roku 1946 utrpěl vážný úraz hlavy. Od roku 1956 žil ve Švýcarsku jako host Paula Sachera, zemřel v nemocnici v Liestalu a roku 1979 byly jeho ostatky převezeny do Poličky. Napsal téměř 400 skladeb, mezi nimi 15 oper (nejvýše jsou ceněny Julietta a Řecké pašije), oratorium Epos o Gilgamešovi a kantátový cyklus Otvírání studánek; českou a moravskou lidovou melodiku do své hudby vnášel po celý život.

Ruský a sovětský skladatel, klavírista a dirigent.

Narodil se v Soncovce na území dnešní Ukrajiny a už v dětství napsal několik oper. Roku 1904 vstoupil na petrohradskou konzervatoř, kde studoval skladbu mimo jiné u Anatolije Ljadova, Nikolaje Rimského-Korsakova a Nikolaje Čerepnina a klavír u Anny Jesipové; konzervatoř zakončil vítězstvím v klavírní soutěži se svým Prvním klavírním koncertem. Proslul jako provokativní skladatel a pianista s disonantními a virtuózními díly; roku 1915 vznikla Skythská suita z hudby k baletu pro Ďagilevův Ruský balet, pro nějž pak napsal další balety. Po revoluci roku 1917 odešel se svolením lidového komisaře Lunačarského do ciziny a žil ve Spojených státech, v Německu a v Paříži; pro Chicago napsal operu Láska ke třem pomerančům, svůj jediný operní úspěch za života. Roku 1936 se s rodinou natrvalo vrátil do Sovětského svazu. Následovaly jeho největší úspěchy: Péťa a vlk, balety Romeo a Julie a Popelka, hudba k Ejzenštejnovým filmům Alexandr Něvský a Ivan Hrozný, Pátá a Šestá symfonie a klavírní sonáty č. 6–8; za války začal psát operu Vojna a mír. Roku 1948 byl spolu se Šostakovičem a dalšími odsouzen za „formalismus“ a mnohá jeho díla byla zakázána. Zemřel 5. března 1953, ve stejný den jako Stalin. Napsal sedm symfonií, pět klavírních koncertů a devět klavírních sonát a patří k nejvýznamnějším skladatelům 20. století.

Český skladatel, dirigent a violoncellista.

Narodil se v Písku v rodině regenschoriho a skladatele Bohuslava Jeremiáše; skladatelem byl i jeho bratr Jaroslav. Byl všestranným instrumentalistou – hrál na violoncello, varhany a klavír. Na pražské konzervatoři studoval varhany u Josefa Kličky a skladbu u Karla Steckera; roku 1909 byl vyloučen za nedovolené vystupování v klavírním triu a dále studoval skladbu soukromě u Vítězslava Nováka. V letech 1910–1912 byl violoncellistou České filharmonie a v letech 1913–1928 učil na hudební škole v Českých Budějovicích, kterou po otcově smrti řídil; založil tam také pěvecké sdružení Foerster. Roku 1929 se stal šéfdirigentem rozhlasového orchestru Radiojournalu a z malého souboru vybudoval přední symfonické těleso; jako první v Československu uvedl Musorgského Borise Godunova v původním znění. Roku 1945 přešel do opery Národního divadla, kterou pak vedl jako šéf, roku 1949 se stal předsedou Svazu československých skladatelů a roku 1950 předsedou festivalu Pražské jaro. Jeho tvorba, vycházející z Foerstrova odkazu, se vyznačuje patosem a monumentálním, hymnickým výrazem. Největší úspěch měla opera Bratři Karamazovi, uvedená roku 1928 v Národním divadle; za hudbu k filmu Paličova dcera získal roku 1941 Národní cenu.

Německo-americký skladatel, violista, dirigent, hudební teoretik a pedagog.

Narodil se v Hanau u Frankfurtu v rodině malíře pokojů; jako dítě se učil na housle a na frankfurtské Hochově konzervatoři studoval housle u Adolfa Rebnera a skladbu a dirigování u Arnolda Mendelssohna a Bernharda Sekleseho. Zpočátku se živil hrou v tanečních kapelách, roku 1916 se stal koncertním mistrem orchestru frankfurtské opery a roku 1921 založil Amarovo kvarteto, s nímž hrál na violu a hojně koncertoval po Evropě. Ve 20. letech se stal předním představitelem nové věcnosti (Neue Sachlichkeit); jeho Komorní hudby navazují v neobarokním duchu na Bacha. Psal také užitkovou hudbu (Gebrauchsmusik) se společenským posláním, často pro amatéry. Roku 1927 se stal profesorem na berlínské Vysoké hudební škole. Nacisté jeho hudbu potírali – na jeho obranu vystoupil roku 1934 dirigent Wilhelm Furtwängler – a roku 1938 odešel do Švýcarska. Od roku 1940 učil hlavně na Yaleově univerzitě, roku 1946 získal americké občanství a roku 1953 se vrátil do Evropy jako profesor v Curychu. Jeho hudba stojí na tónovém centru a barokních a klasických formách a kontrapunktu, v harmonii však volně využívá všech dvanácti tónů; svůj systém vyložil v třídílné Nauce o skladbě (Unterweisung im Tonsatz). Mezi hlavní díla patří cyklus Život Mariin, opera i symfonie Malíř Mathis, Symfonické metamorfózy na témata Webera a Ludus tonalis.

Americký skladatel a klavírista.

Narodil se v Brooklynu jako Jacob Gershwine v rodině židovských přistěhovalců z Ruského impéria. Klavír studoval u Charlese Hambitzera, skladbu mimo jiné u Rubina Goldmarka a Henryho Cowella. Kariéru začal jako „song plugger“ v hudebním nakladatelství na Tin Pan Alley, kde předváděl nové písně, a brzy začal psát broadwayské revue a muzikály, nejčastěji s textařem, svým bratrem Irou. Prvním velkým hitem se stala píseň Swanee, kterou proslavil Al Jolson. Na objednávku Paula Whitemana napsal Rapsodii v modrém (1924), kterou na premiéře sám hrál, a pak Klavírní koncert F dur (1925) a Američana v Paříži (1928); spojil tak jazz s koncertní hudbou. Nadia Boulangerová i Maurice Ravel jej odmítli učit z obavy, že by přísné klasické studium zničilo jeho svébytný styl. Jeho muzikál Of Thee I Sing (1931) byl prvním, který získal Pulitzerovu cenu za drama. S bratrem a s DuBosem Heywardem vytvořil operu Porgy a Bess (1935) s písní Summertime; zprvu komerčně neuspěla, dnes je však pokládána za jednu z nejdůležitějších amerických oper 20. století. Poté se přestěhoval do Hollywoodu a psal filmovou hudbu. Zemřel na nádor mozku ve 38 letech. Mnohé jeho písně, jako The Man I Love, Embraceable You či I Got Rhythm, se staly jazzovými standardy.

Francouzský skladatel a klavírista, člen Pařížské šestky.

Narodil se v Paříži jako jediný syn spolumajitele farmaceutické firmy Poulenc Frères; od něj se čekalo, že převezme rodinný podnik, a na konzervatoř proto studovat nesměl. Klavír se učil u matky a u španělského virtuosa Ricarda Viñese, který se po smrti rodičů stal jeho mentorem. Pod vlivem Erika Satieho se stal členem skupiny mladých skladatelů zvané Šestka (Les Six); skladbu se pak tři roky učil u Charlese Koechlina. Rané skladby, jako klavírní Mouvements perpétuels (1919) a balet Laně (1923), prozrazují rozvernost a nadsázku. Roku 1936 jej tragická smrt přítele, skladatele Pierra-Octava Ferrouda, a návštěva poutního místa Rocamadour přivedly zpět ke katolické víře; od té doby psal i vážnou duchovní hudbu. Jako klavírista dlouhá léta vystupoval s barytonistou Pierrem Bernacem a sopranistkou Denise Duvalovou a patřil k prvním skladatelům, kteří docenili gramofonové nahrávky. Stylově měl nejblíže k neoklasicismu a vynikal mimořádnou melodickou invencí. K jeho nejznámějším dílům patří Concert champêtre pro cembalo, Varhanní koncert, opera Dialogy karmelitek (1957), monodrama Lidský hlas a Gloria (1959). Dlouho byl pokládán za lehkovážného skladatele; v 21. století se pozornost obrací i k jeho vážné tvorbě.

Americký skladatel, pedagog, kritik, klavírista a dirigent.

Narodil se v Brooklynu jako nejmladší z pěti dětí židovských přistěhovalců litevského původu. Po prvních lekcích u Rubina Goldmarka odjel do Paříže, kde studoval u Isidora Philippa, Paula Vidala a tři roky u Nadii Boulangerové, jejíž otevřený přístup k hudbě ho trvale ovlivnil. Po návratu roku 1925 debutoval Symfonií pro varhany a orchestr, s Rogerem Sessionsem pořádal koncerty nové americké hudby a v některých dílech spojoval neoklasicismus s jazzem. Za hospodářské krize přešel v polovině 30. let k záměrně přístupnému, „lidovému“ slohu, blízkému ideji užitkové hudby; vznikly balety Billy the Kid, Rodeo a Appalačské jaro, za něž dostal Pulitzerovu cenu, Fanfára pro obyčejného člověka a Třetí symfonie. Jeho otevřené, pomalu se měnící harmonie mnozí pokládají za typický zvuk americké hudby, evokující rozlehlou krajinu a pionýrského ducha; přezdívalo se mu „děkan americké hudby“. Psal také filmovou hudbu – za film Dědička (The Heiress) získal roku 1950 Oscara. Za mccarthismu se ocitl na černé listině, jeho kariéru to však vážně nepoškodilo. Od konce 40. let začal pod vlivem Schönberga a Bouleze využívat dvanáctitónovou techniku (Klavírní kvartet, Klavírní fantazie, Connotations). Dlouho vyučoval v letních kurzech v Tanglewoodu, kde byl po smrti rozprášen jeho popel.

Ruský sovětský skladatel a klavírista.

Narodil se v Petrohradě a roku 1919 jej přijali na tamní konzervatoř, kterou vedl Alexandr Glazunov; klavír studoval u Leonida Nikolajeva, skladbu u Maximiliana Steinberga. Jeho absolventská První symfonie, uvedená roku 1926, jej proslavila doma i v zahraničí. Vztah k sovětské moci byl složitý: opera Lady Macbeth Mcenského újezdu (1934) měla zprvu úspěch, roku 1936 ji však úvodník v Pravdě „Chaos místo hudby“ odsoudil a ohrozil jeho kariéru; rehabilitovala jej Pátá symfonie (1937). Jeho nejslavnějším válečným dílem je Sedmá symfonie, dokončená v prosinci 1941. Roku 1948 byl znovu odsouzen v rámci Ždanovovy kampaně proti „formalismu“; odsouzení bylo zrušeno až roku 1956 a i potom stát občas zasahoval, například proti Třinácté symfonii (1962) na verše Jevgenije Jevtušenka připomínající vraždění Židů v Babím Jaru. Zároveň byl poslancem Nejvyššího sovětu, roku 1960 vstoupil do komunistické strany a obdržel řadu vyznamenání. Jeho hudba se vyznačuje ostrými kontrasty, groteskou a dvojznačnou tonalitou a ovlivnil ji neoklasicismus i Mahler. Napsal 15 symfonií, 15 smyčcových kvartetů, šest koncertů, 24 preludií a fug pro klavír, opery a mnoho filmové hudby, která jej živila v dobách, kdy byla jeho díla zakázána. Vztah jeho hudby k sovětskému režimu je dodnes předmětem diskusí.

Český skladatel, dirigent a pedagog.

Narodil se v Praze; po studiu na reálce a na ČVUT vstoupil roku 1928 na pražskou konzervatoř, kde absolvoval skladbu u Karla Boleslava Jiráka, dirigování u Pavla Dědečka a klavír u Viléma Kurze; učili ho také Alois Hába a Ervín Schulhoff. Od 30. let pracoval v Československém rozhlase jako první hudební režisér („modulátor“) v Československu a později jako vedoucí hudebního provozu, s nucenou přestávkou za okupace; vedl tu i vlastní vokální soubor. K prvním zralým dílům jeho osobitého slohu patří protiokupační kantáta Neustupujte! (1939), poprvé uvedená až po válce. Jeho hudbu charakterizuje strohá melodika a harmonie, důmyslná polyfonie a důsledná architektonika; vycházel z mimoevropských hudebních kultur, pracoval s uměle vytvořenými mody, jejichž rozsah přesahuje oktávu, a s intervalovými postupy druhé vídeňské školy. Napsal osm symfonií, Mysterium času, Zrcadlení a skladby pro bicí nástroje, jako Osm invencí, které se prosadily na evropských pódiích. Na pražské konzervatoři vychoval mimo jiné Jaroslava Krčka, Jana Málka a Tomáše Svobodu. V 60. letech získal Státní cenu, patřil k prvním propagátorům elektroakustické hudby v Československu a obnovoval styky se západní hudbou; po sovětské invazi roku 1968 byl umlčen a jeho díla se hrála jen v cizině. Patří k nejvýznamnějším českým symfonikům 20. století.

Francouzský skladatel, varhaník, pedagog a ornitolog.

Narodil se v Avignonu a v jedenácti letech vstoupil na pařížskou konzervatoř, kde studoval mimo jiné u Paula Dukase, Maurice Emmanuela, Charlese-Marie Widora a Marcela Duprého. Roku 1931 se stal varhaníkem pařížského kostela Svaté Trojice a zůstal jím 61 let až do smrti. Za války strávil devět měsíců v německém zajateckém táboře Stalag VIII-A, kde pro čtyři nástroje, které byly k dispozici, napsal Kvartet pro konec času, poprvé provedený pro spoluvězně a stráže. Po propuštění roku 1941 se stal profesorem harmonie a od roku 1966 také skladby na pařížské konzervatoři; mezi jeho žáky patřili Pierre Boulez, Karlheinz Stockhausen, Iannis Xenakis, György Kurtág a klavíristka Yvonne Loriodová, jeho druhá žena a hlavní interpretka. Při poslechu akordů vnímal barvy a pracoval s vlastními „módy s omezenou transponovatelností“ a se složitými rytmy, inspirovanými mimo jiné indickou hudbou; jeho klavírní studie Mode de valeurs et d’intensités bývá – podle něj neprávem – označována za první dílo totálního serialismu. Celý život zapisoval zpěv ptáků po celém světě a vkládal jej do svých skladeb. Většina jeho děl je spjata s katolickou vírou; vrcholem je opera Svatý František z Assisi (1975–1983). Patří k nejvýznamnějším skladatelům a pedagogům 20. století.

Americký skladatel, hudební teoretik, spisovatel a výtvarník.

Narodil se v Los Angeles jako syn vynálezce. Po studiích na Pomona College odjel roku 1930 do Evropy; skladbu se pak učil u Henryho Cowella (1933) a Arnolda Schönberga (1933–1935), největší vliv na něj však měly kultury východní a jižní Asie. Byl průkopníkem takzvaného preparovaného klavíru, jehož zvuk mění předměty vložené mezi struny, a napsal pro něj řadu skladeb k tanci i cyklus Sonáty a interludia (1946–1948). Jeho celoživotním partnerem a uměleckým spolupracovníkem byl choreograf Merce Cunningham; Cage tak výrazně přispěl i k vývoji moderního tance. Studium indické filozofie a zenového buddhismu jej koncem 40. let přivedlo k aleatorní hudbě, řízené náhodou, kterou psal od roku 1951; čínská Kniha proměn (I-ťing) se mu stala hlavním kompozičním nástrojem. Jeho nejznámější skladba 4′33″ (1952), při níž hudebníci po určenou dobu nehrají a hudbou se stávají zvuky okolí, vyvolala trvalé spory o samotnou definici hudby. Byl průkopníkem elektroakustické hudby a nekonvenčního využití nástrojů a patřil k vůdčím osobnostem poválečné avantgardy. Věnoval se i výtvarnému umění a psaní a byl uznávaným mykologem, spoluzakladatelem Newyorské mykologické společnosti. Bývá řazen k nejvlivnějším skladatelům 20. století.

Anglický skladatel, dirigent a klavírista.

Narodil se v Lowestoftu v hrabství Suffolk jako syn zubaře a nadání projevil velmi brzy. Studoval na Royal College of Music v Londýně a soukromě u skladatele Franka Bridge. Pozornost na sebe upozornil roku 1934 sborovou skladbou A Boy Was Born a mezinárodní slávu mu přinesla roku 1945 opera Peter Grimes; během dalších 28 let napsal čtrnáct dalších oper, velkých i komorních, jako Utažení šroubu (1954), a stal se jedním z předních operních skladatelů 20. století. Opakujícím se tématem jeho oper je zápas outsidera s nepřátelskou společností a zkažení nevinnosti. Jeho stylu je bližší staroanglická hudba Purcella a Weelkese a Stravinského neoklasicismus než Schönbergova dodekafonie. Rád psal pro děti a amatéry (opera Noemova potopa, Průvodce mladého člověka orchestrem) a často pro konkrétní interprety; jeho celoživotním partnerem a múzou byl tenorista Peter Pears. S ním a s libretistou Ericem Crozierem založil roku 1948 každoroční festival v Aldeburghu a roku 1967 dal vzniknout koncertní síni Snape Maltings. K jeho nejslavnějším dílům patří Válečné rekviem (1962). Byl také vynikajícím klavíristou a dirigentem. Roku 1976 se jako první skladatel stal doživotním členem Sněmovny lordů a krátce nato zemřel ve věku 63 let.

Polský skladatel a dirigent.

Narodil se ve Varšavě v rodině polské venkovské šlechty; jeho otce, politika Národně demokratické strany, popravili roku 1918 bolševici v Moskvě. Od šesti let hrál na klavír, studoval housle, krátce matematiku na Varšavské univerzitě a na konzervatoři klavír a skladbu u Witolda Maliszewského, žáka Rimského-Korsakova. Za války unikl německému zajetí a živil se hrou na klavír ve varšavských kavárnách, mimo jiné v klavírním duu s Andrzejem Panufnikem; tehdy vznikly Variace na Paganiniho téma (1941). Po válce stalinské úřady zakázaly jeho První symfonii jako „formalistickou“. Rané skladby čerpaly z polského folkloru; Koncert pro orchestr (1954) mu přinesl mezinárodní uznání a Taneční preludia (1955) nazval „rozloučením s folklorem“. Od konce 50. let rozvíjel vlastní techniku omezené aleatoriky, v níž ponechával interpretům volnost, ale materiál i stavbu díla měl pevně v rukou, a harmonii budoval z malých skupin intervalů. Napsal čtyři symfonie, koncerty, mezi nimi Violoncellový koncert (1970), a orchestrální písňové cykly, operu však nikdy. Byl uznávaným dirigentem vlastních děl a v 80. letech podporoval hnutí Solidarita. Získal mimo jiné Grawemeyerovu cenu a roku 1994 nejvyšší polské vyznamenání, Řád bílé orlice. Bývá pokládán za nejvýznamnějšího polského skladatele od dob Szymanowského.

Americký dirigent, skladatel, klavírista a hudební pedagog.

Narodil se jako Louis Bernstein v Lawrence v Massachusetts v rodině ukrajinských Židů. Studoval na Harvardově univerzitě a poté klavír, dirigování a orchestraci na Curtisově institutu ve Filadelfii, kde byl žákem Fritze Reinera; v Tanglewoodu se učil u Sergeje Kusevického a stal se jeho asistentem. Kariéru mu otevřel slavný záskok za nemocného Bruna Waltera u Newyorské filharmonie v listopadu 1943. Jako první v Americe narozený dirigent stanul v čele velkého amerického orchestru: v letech 1958–1969 byl hudebním ředitelem Newyorské filharmonie, s níž pro televizi natočil Koncerty pro mladé posluchače, nejvlivnější hudebně výchovný televizní cyklus své doby. Od roku 1966 úzce spolupracoval s Vídeňskými filharmoniky a výrazně přispěl k obnově zájmu o Mahlera. Jako skladatel psal symfonie (Jeremiáš, Věk úzkosti, Kadiš), Serenádu podle Platónova Symposia, Chichesterské žalmy a hudbu k filmu V přístavu; na Broadwayi uvedl muzikály a hry On the Town, Candide a především West Side Story (1957). Angažoval se za občanská práva, proti válce ve Vietnamu a za jaderné odzbrojení. O Vánocích 1989 dirigoval v Berlíně Beethovenovu Devátou symfonii na oslavu pádu Berlínské zdi.

Argentinský skladatel, hráč na bandoneon a aranžér.

Narodil se v Mar del Plata jako jediné dítě Vicenta „Nonina“ Piazzolly; dětství prožil v New Yorku, kde mu otec roku 1929 koupil v zastavárně bandoneon. Po návratu do Argentiny se roku 1938 přestěhoval do Buenos Aires a o rok později se stal bandoneonistou a aranžérem orchestru Aníbala Troila, jednoho z největších tangových orchestrů té doby. Na radu klavíristy Arthura Rubinsteina studoval pět let skladbu u Alberta Ginastery, který jej naučil mistrovsky instrumentovat, a klavír u Raúla Spivaka. Za vítěznou skladbu získal francouzské stipendium a v Paříži studoval u Nadii Boulangerové; zprvu před ní svá tanga skrýval, protože svůj osud viděl v klasické hudbě, studium kontrapunktu se však později silně projevilo právě v jeho tangech. Později založil v Buenos Aires první ze svých kvintet, která nejlépe vyjadřovala jeho pojetí, a vytvořil tango nuevo, které tradiční tango obohatilo o prvky jazzu a klasické hudby. Skladbou Adiós Nonino (1959), napsanou po smrti otce, ustálil typickou formu svých skladeb se střídáním rychlých a pomalých úseků. Album Libertango natočil roku 1974 v Miláně. Psal i koncertní díla, například Koncert pro bandoneon či Dvojkoncert pro bandoneon a kytaru, a filmovou hudbu; spolupracoval s Gary Burtonem, Gerry Mulliganem a roku 1991 s Kronos Quartetem. Americký kritik Stephen Holden jej nazval předním světovým skladatelem tanga.