Tradiční vs. Nový výklad vzniku opery
Tradičně se v učebnicích uvádělo, že opera vznikla ve Florencii v „mýtickém roce 1600“. V této době bylo napsáno několik prvních oper, často s mytologickými tématy jako Dafné a Eurydika, čili příběhy Orfea a Eurydiky nebo Apollona a Dafné. Předpokládalo se, že opera vzešla z platonských akademií a velkého zájmu o antiku ve Florencii, který se datuje už od druhé poloviny 15. století, kdy se studovala řečtina a lidé znali starou latinskou literaturu.
Nový výklad vzniku opery, který je nyní vnímán „trošku jinak“, vnesli někteří badatelé, zejména z Anglie, prostřednictvím časopisu Early Music, který vycházel v 90. letech 20. století. Tim Carter nabídl výklad, podle kterého opera vznikla spíše jako součást severoitalských svateb na velkých dvorech. Tento pohled naznačuje, že opera nevznikla přesně v roce 1600, jak se dříve domníval například Černušák, ale vyvíjela se postupně už v poslední třetině 16. století.
Mezi tyto významné severoitalské dvory patřily:
- Medicejští ve Florencii.
- D’Este ve Ferraře, které byly velmi důležité.
- Milán v Lombardii.
- Benátky, které měly výjimečné postavení a později sehrály zásadní roli v dějinách opery.
Svatební rituál a volba témat
Svatební rituál byl pro vznik opery klíčový. Volba mytologických témat jako Dafné a Apollon nebo Orfeus a Eurydika nebyla náhodná a měla hluboký symbolický význam pro svatební obřad:
- Dafné a Apollon symbolizovaly „uhnání nevěsty“ a „zbavení nevěsty panenství“ (neúspěšné v případě Apollona, protože Dafné se proměnila).
- Příběh Orfea a Eurydiky se k svatbě hodil „úžasně“, protože ukazoval, jak křehká je konjunkce, spojení dvou lidí, a jak krátce může trvat. Zdroje uvádějí, že tento mýtus „výborně vyhovoval tomu svatebnímu rituálu“, neboť ilustroval, že spojení „vůbec není natrvalo a jak krátce to může trvat a jak to může okamžitě přestat“.
V té době lidé perfektně ovládali mytologii a očekávali, jak budou známé příběhy vysvětleny a jaké podrobnosti budou představeny. Například Monteverdiho opera L’Orfeo (1607) byla postavena na „mužském principu“, zatímco Cacciniho Euridice na „ženském principu“.
Zdroje uvádějí, že jelikož opera vznikla jako svatební rituál, hrála se pouze jednou, maximálně s předpremiérou nebo zkouškou. Tato situace se v opeře držela asi 50 let.
Vývoj opery a její šíření
1. Šíření do Říma a vliv papežství:
Kolem roku 1618, těsně před začátkem třicetileté války, se opera z Florencie, Ferrary a Mantovy dostala do Říma na papežský dvůr. Dělo se tak za pontifikátu Mattea Barberiniho, což byl papež třicetileté války a zároveň „papež Galileův“. Byl to kultivovaný a vzdělaný šlechtic, který dobře věděl, že se Země otáčí kolem Slunce, ale musel čelit sílící inkvizici.
Římské převzetí opery bylo závazné, protože to, co se dělo na papežském dvoře, bylo považováno za módu a vzor pro všechny.
2. Vliv Tridentského koncilu a Oratoria:
Důležitým kontextem pro vznik opery je Tridentský koncil, který trval téměř 20 let (18 let a měsíce). Tento koncil řešil obrovský svár mezi starým katolicismem a reformovaným náboženstvím přicházejícím s Lutherem. Lutherovy teze, zejména „Sola fide“ (jenom vírou), zpochybňovaly roli církve a možnost spásy skrze prostředníky, jako jsou kardinálové či odpustky.
Trident se snažil čelit hrozícímu kolapsu církve, a ačkoliv v té době opera ještě neexistovala, koncil připravil půdu pro nové umělecké formy.
V tomto období nejistoty a zmatku („nikdo nevěřil ničemu nebo všichni věřili všemu“) se objevil „rituál, ve kterém se jenom zpívalo“, a ten „musel obrovsky zaujmout a přitahovat různé společenské skupiny, nejenom tu vrchnost“.
Ještě před vznikem opery ve Florencii se v Římě zrodilo oratorium, inspirované například San Filipem Nerim. Oratorium se odehrávalo v modlitebnách a prezentovalo biblické příběhy ukazující, jak se má člověk chovat.
3. Benátky a komercializace opery (1637):
Velká změna nastala v roce 1637, kdy se opery chopily Benátky. Benátčané, jako „merkantilní národ“, dokázali „prodat absolutně všechno na světě“.
Opera se tak stala byznysem a turistikou. Kdo přijel do Benátek, „to musel vidět“. Operní divadla se v Benátkách množila „jak hub po dešti“, často pojmenovaná podle kostelů (např. San Cassiano, San Moisè). V Benátkách na rozdíl od jiných dvorů nezáleželo tolik na vládnoucí osobě (Dóže byl spíše anonymní), ale na skupinové vládě.
4. Šíření do habsburských dvorů a protestantská opera:
Po roce 1637 a zvláště po roce 1660 se opera začala exportovat i na habsburské dvory. Habsburkové se do opery „zamilovali“. Příkladem je Ferdinand II., který si vzal Eleonoru Gonzagovou, mantovskou princeznu, která znala Monteverdiho.
Leopold I. byl sám významným operním skladatelem a jeho díla jsou dnes rekonstruována. Opera se ve Vídni „natrvalo zakotvila“ a odtud se šířila.
Po roce 1618, během třicetileté války, vznikla také silná protestantská opera, jejímž významným představitelem byl Heinrich Schütz, „protestantský Monteverdi“, který studoval v Benátkách a znal Monteverdiho.
5. Další důležité oblasti – Neapol, Francie, Anglie:
Neapol byla španělským územím a stalo se tam největší italské operní divadlo – San Carlo. Zde působil i mladý Mozart, který se v Itálii, včetně Neapole, naučil „perfektně recitativ italský“.
Francie se snažila importovat operu už ve 40. letech 17. století (kardinál Mazarin a Luigi Rossi), ale neúspěšně. Francouzská šlechta to odmítla, protože Francouzi byli „pohybová kultura“ a vyžadovali tanec. Italská opera tanec primárně nepotřebovala.
Úspěch přišel až s Ludvíkem XIV. od 60. let 17. století a skladateli jako Jean-Baptiste Lully (Giovanni Battista Luli). Francouzská opera tak mohla vzniknout „jedině jako francouzská záležitost“, s charakteristickou formou opéra-ballet, kde se zpěv střídá se sériemi tanců.
V Anglii byl pokus přenést operu po restauraci Karla II. Stuarta (1660), ale Angličané ji příliš nechtěli, protože měli vlastní formu masky a antimasky, což byla forma divadla s hudbou, tancem a recitací, oblíbená v alžbětinské době.
Raná opera v Praze (1617)
Česká šlechta měla možnost vidět jednu z prvních oper v Praze na Hradě před Matyášem, kterou napsal Ital. Šlo o „Fasmu Dionysiacum“ (Znamení Dionýské), která se konala 5. února 1617.
Libreto a kdo tančil (kavalírský balet) jsou přesně známy. Popisy se zachovaly a byly postupně objevovány, včetně Sadelerovy rytiny a dalších.
Politický kontext představení byl velmi důležitý: císař Matyáš chtěl představit českým stavům následníka trůnu, svého synovce, což vyvolalo rozhořčení, protože panovník se v Čechách volil. Opera byla „nachystaná“, aby uklidnila šílenou „řvu“ a „řev císaře“, která po tomto oznámení nastala. To ukazuje, jak se opera začala využívat i pro politické a společenské účely mimo svůj původní svatební rituál.
Události v Praze předznamenaly konflikty, které vedly k třicetileté válce, kdy obě strany tvrdily, že byly oklamány. To byla „už doba opery“.
Zdroje naznačují, že dějiny opery byly v podstatě rozhodnuty do let 1660-1680, kdy se ustálily její hlavní směry a rozšíření po Evropě.
